Rok 2023: Saúdská Arábie, Španělskem až na Konec světa a lodí do Řecka

Rok 2023 utekl jako voda a cestovatelsky to byl rok celkem rekordní. V zahraničí jsem strávila z roku nejvíce dní a celkově jsem byla víc v zahraničí než doma. Byla jsem také nejdéle mimo ČR v kuse, cesta přes Španělsko, Francii, Itálii a řecké ostrovy trvala 4 a půl měsíce. A ačkoliv jsem si nepřipsala na seznam moc nových zemí, těch “starých známých” jsem navštívila opravdu hodně. Co se cestovatelsky zadařilo?

• být v zahraničí 200 dní,
• navštívit 12 zemí, z toho 2 poprvé,
• podívat se na 10 ostrovů.

To nejlepší z 2023

• nej foodie město – Bologna (Itálie)
• nejhezčí pobřeží – A Coruña (Španělsko)
• nejlepší zážitek – parasailing
• nejhezčí výhled – nad Kotorem (Černá hora)
• největší překvapení – Jaén (Španělsko)

Nový rok jsem oslavila v Paříži, kde jsem byla už i na Vánoce. Byl to sladký začátek roku, kdy jsem se jen tak procházela po pařížských patisseriích a jedla choux, makronky a jiné dortíčky.

Omán a Dubaj

Ještě v lednu jsem vyrazila do Ománu. Příletěla jsem do Muscatu, obhlédla mešitu, bazaar, rybí trhy a pobřeží a vydala se autobusem do Nizwy, kde jsem měla sraz s kamarády z Dubaje. Nizwa je maličké, ale hodně pěkné městečko, než dorazili, měla jsem dost času ho ho prohlédnout. Z Nizwy jsem se vypravili do hor, potýkat se s “moving stones”, grilovat, kempovat a taky si zaplavat nějaké té průzračné tůňce pod skalami (ne, nebyla tam teplá voda).

Z Ománu jsme jeli na pár dní do Dubaje se zrelaxovat a připravit na cestu do Arábie. Relaxovala jsem v bazénu “doma” i v bazénu Aura Skypool.

Saúdská Arábie

Na Saúdskou jsem se strašně moc těšila. Je turismu otevřená teprve od konce roku 2019 a pak byl hned covid, takže zatím neprobádaná země. Přiletěli jsme do Jeddah, prošli město a odtamtud letěli do AlUla, což je trošku něco jako Jordánská Petra, ale na větším území. Je to ten samý skalní masiv co se táhne od Jordánska až sem.

Pověstná arabská pohostinnost nezklamala, už na letišti nás přivítali kafem a datlema a opakovalo se to skoro všude, kam jsme přišli. Asi ani nemusím zmiňovat, že každé jídlo byla defacto hostina a bylo to vždycky strašně dobré.

Do Saúdské jsou potřeba víza a kupují se rovnou na rok (a není to úplně nejlevnější). Hned jsem si slíbila, že se sem na ta víza ještě do roka vrátím, ale nezvládla jsem to.

Tříměsíční cesta Španělskem

Začala jsem v Madridu, vzala to přes Valencii a Andalusii na sever Španělska až do Bilbao. Vypíchla bych hlavně ten sever, jednak to byla moje první delší návštěva téhle části Španělska a jednak je to tak krásný. Hlavně pobřeží tu vypadá úplně jinak než na jihu Španělska. Jak je to u oceánu, tak jsou to samé krásné útesy, do kterých bije moře. Trochu jako v Portugalsku.

• Madrid – v Madridu jsem týden bydlela přes Home Exchange v krásném světlém bytě architekta.
• Valencie – ve Valencii jsem byla už potřetí a zůstala tu měsíc. Mám to tu ráda. Jezdila jsem na kole mezi pláží, Ciudad de las Artes y las Ciencias a centrem. Byla jsem tu i přes největší španělský svátek Las Fallas a taky Semana Santa (Velikonoce).

• Jaén – město, které by se dalo nazvat hlavním městem extra virgin olivového oleje. 20 % světové produkce je právě z tohoto regionu. Než jsem sem přijela, věděla jsem o Jaénu jen to, že je jednou z andaluských provincií, jinak nic. Nulové očekávání a krásné město nepostižené turismem logicky vyústilo v moje totální nadšení. 
• Córdoba – byla krásná, ale je to naopak dost turistické město, které ještě víc zdůraznilo ten kontrast z Jaénu. Přestože bylo v dubnu na jihu Španělska dost horko (a já mám ráda teplo, ne horko), andaluská města mi nepřijdou až tak nesnesitelná. Jsou tu úzké uličky, které stíní vysoké bílé domy i pátia se spoustou květin. 
• Sevilla – tu jsem si zamilovala na první dobrou a rovnou ji zařadila na svůj seznam “tady by se dalo žít“. Bydlela jsem v centru, dvě patra nad perfektní kavárnou pro práci a pro jídlo jsem nemusela chodit víc jak 100 metrů daleko. A jídlo tu teda bylo skvělé.

• Santiago de Compostela – hodně jsem si užívala ten pocit, jak jsem chytře přiletěla na místo, kam jiní chodí několik dní pěšky. Atmosféra poutního města mě ale úplně pohltila, je to tu dost jiné než kdekoliv jinde. Je to úplně jiným způsobem turistické město. Asi že tu nejsou turisti, ale poutníci. Vyrazila jsem odtud i na výlet až “na konec světa” do Fisterra.
• A Coruña – tady mě sever Španělska naplno okouzlil. Turistů tu moc není, zato jsou tu nádherné výhledy. Kolem celého města vede pobřežní cesta a i když není tak dlouho, šla jsem jí skoro celý den. Pořád jsem se jen někde zastavovala a kochala.
• Gijón – do Gijónu bych se jednou ráda vrátila. Na takový obyčejný nomádský pobyt. Původní představa byla, že tady budu pít pořád jen cider, ale ten cider co proslavil tuhle oblast úplně nenaplnil mou představu o nejlepším cideru, spíš taková shnilá jablka ve skleničce. I tak se mi tu hodně líbilo, opět míň turistické město, s dlouhou promenádou a pobřežní cestou.
• Suances – v maličkém městečku jsem strávila nějaký čas s kamarádkou Eliškou a taky na surfu a bodyboardu. Akorát mi to připomnělo co si pamatuju z Hossegoru, miluju surfování (ne, že by mi to snad šlo), ale nenávidím neoprén. Musím prostě příště někam, kde je teplo.

• Somo u Santanderu – další surfařská vesnička, taková ta, co tam v zimě bude úplně mrtvo. Tady jsem ještě víc zpomalila a týden se pohybovala prakticky na 300 metrech mezi bydlením a pláží. A začala snít o domečku u moře.
• Bilbao – chtěla jsem původně do San Sebastianu, ale nějak jsem nemohla najít rozumné ubytování, až jsem to vzdala. Díky Home Exchange jsem tu bydlela přímo na hlavním náměstí s výhledem na katedrálu a bylo to boží. Bilbao je gastronomický skvost.

Sardinie

Po 3 měsících v kuse v zaraničí jsem začla být trochu přecestovaná (jo, divný, ale je to tak). Bohužel právě na Sardinii, kde je toho tolik k vidění. Ale díky tomu, že jsem dala důraz na relax jsem měla skvělý flow a mraky nových nápadů. Znovu se mi potvrdilo, že zhruba 3 měsíce v zahraničí jsou moje maximum a víc už je moc.

Cagliari je další gastronomický ráj. Zase jsem si říkala, proč nejezdím víc do Itálie. Když jsem tady objevila na hradbách restauraci, kde párují skvělou pizzu s gin tonicem a je odtud výhled na moře, zas jsem si říkala, jaké to mám štěstí, že se mi tyhle věci dějou.

V Alghero jsem si půjčila auto a vydávala se odtud na výlety hlavně v severní části ostrova, kde je teda neskutečné pobřeží a nádherné výhledy. Už jsem říkala, jak v Itálii dobře vaří?

Plavba z Barcelony k řeckým ostrovům

Opět jsem podlehla volání moře a našla si super deal na plavbu po Středozemí, jako úplně finální cestu na mé 4 a půl měsíce trvající cestě Evropou. Z plavby pak rovnou domů. Tentokrát to bylo na dva týdny. Trasa byla: Barcelona > Marseille > Savona > Civitavecchia > Messina (Sicílie) > Heraklion (Kréta) > Mykonos > Rhodos > Santorini > Argostoli (Kefalonie) > Palma de Mallorca > Barcelona.

Jestli chcete někdy jet na plavbu po Středomoří, nejezděte v létě. Jinak tomu itineráři nemám co vytknout. Co se mi hodně líbilo bylo, když jsme nebyli v přístavu uvázaní na molu, ale byli jsme dál od ostrova na kotvě. Jezdili pro nás malé lodičky a odváželi nás na břeh. Shora lodi nebo z dálky to vypadá fakt roztomile, když k té obří lodi přijede maličká lodička a z útrob si odebere pár lidí. Takhle to funguje typicky právě na ostrovech, které nemají přístav pro velké lodě (nebo mají, ale jinde, než kam chtějí turisti). V tomhle případě Mykonos a Santorini.

Nejeden velký zážitek jsem měla i přímo na lodi. Když jsme se plavili z řeckých ostrovů směrem na Mallorcu dva dny, využila jsem příležitost omrknout zázemí lodi. Bridge, galley, prostory pro personál. Jako všechno o lodích mě i tohle dost zajímalo.

Dál sním o plavbě Karibikem a čím víc se po tom koukám (a víc newsletterů mi chodí), tím víc se zakoukávám do hezčích (dražších) lodí a nacházím další a další destinace, kam může být hezké dojet lodí. Třeba Aljašku.

Měsíc v Černé Hoře

Černá Hora je moc krásná. Objela jsem snad všechna důležitá místa na pobřeží, hory si nechávám na příště.

• Podgorica – to není úplně nejvíc krásné město. Samá socialistická/funkcionalistická architektura, ale své kouzlo má v zahrádkách a vnitroblocích. Jsou to ale takový devadesátky. Vlastně celá Černá Hora.
• Sutomore – typické letovisko, kde je dlouhá promenáda s kavárnami a restauracemi a pláž s jedním lehátkem vedle druhého. Prostě takové místo, jaké zrovna nevyhledávám, ale tady se mi překvapivě líbilo, dokonce jsem zvládla jeden prakticky celý den na pláži, což je asi můj rekord.
• Bar – nemohla jsem si nechat ujít příležitost podívat se do města s tak krásným jménem. Myslela jsem, že naštívím nějaký boží bar v Baru, ale žádný co by splňoval má vysoká očekávání nenašla.
• Ulcinj – úplný jih Černé Hory, už kousek od Albánie. Ulcinj má nejdelší pláž (12 km) v Černé Hoře, příznačně se jmenuje Velika plaža. Tady jsem se upíchla vždycky v plážovém baru hned na kraji, odkud se fakt dobře pracovalo s výhledem na moře a občasným odběhnutím na koupačku.
• Budva – tady byl dobrý vibe a set podmínek pro práci a relax. Udělala jsem si výlet na Škadarské jezero, který jsem bohužel vynechala, když jsem byla z Albánské strany. Ale chtěla jsem vidět pelikána naživo a zrovna žádný kolem nešel. Tady jsem si taky našla nový koníček, parasailing. Budvanská riviéra z výšky 150 metrů fakt nádherná podívaná. A ta svoboda tam nahoře. Nevím kam se poděl můj strach z výšek, ale jsem ráda, že na chvíli zmizel. Možná to bude tím, že nad vodou, u vody a ve vodě se vždycky cítím v bezpečí.

• Cetinje – původní hlavní město Černé hory je o dost hezčí než Podgorica.
• Kotor – Boka Kotorska je asi takový největší highlight Černé Hory, taky bych to neváhala označit za nejhezčí z toho, co jsem viděla, ale pro delší pobyt bych volila Budvu. Kotor je extrémně turistický, ale to rádi prominete, když vystoupáte 1400 schodů na vyhlídku z pevnosti nad zátokou, nebo když se po ní projedete lodí.

Ze Splitu lodí do Itálie

Z Kotoru jsem odjela autobusem až do chorvatského Splitu. Cesta trvala asi 7 hodin a prakticky celá vedla po pobřeží, které je tu opravdu nádherné. Naplánovala jsem si na cestu práci, ale jen jsem se kochala.

Split je pěkné, i když dost drahé město. Člověk tu není odkázaný jen na balkánskou kuchyni (které už jsem byla po měsíci v Černé Hoře trochu přejedená), je tu spousta špičkových moderních restaurací a po delší době jsem si dala i dobré kafe.

Ze Splitu jsem se přesunula lodí do italské Ancony. Super zážitek, na lodi jsem snědla večeři a šla spát. A v 7 ráno se probudila v Itálii.

Bologna, Rimini a San Marino

Do Itálie jsem jela kvůli dvoudenní konferenci AdWorld Experience, která se konala v Bologni. Trochu si vyčítám všechny ty roky, co jsem se v Bologni zastavila vždy jen cestou do Toskánska na tagliatelle al ragú (ještě navíc pokaždé v tom samém podniku) a jela dál. Bologna je totální ráj pro foodies. Skvělé čerstvé těstoviny na tisíc způsobů, tiramisu do hrníčku. Potřebuju nutně zpátky!

Na poslední dny cesty jsem odejla do Rimini k moři. Rimini je celkem turistické letovisko, ale byl už říjen a pláže zely prázdnotou. To co se mi někde nepodaří za 2 měsíce pobytu jsem tady prožívala už třetí den. Takové maloměstečko, kde mě každý zdravil, protože už jsme se znali. Chodila jsem tu na ta samá místa, k jednomu pánovi do obchůdku, k druhému každý den pro čerstvé těstoviny, občas do kavárny na pláži. Na výlet jsem jela akorát do San Marino, to se vynechat nedá, jinak jsem si užívala poslední sluníčko.

Vánoční trhy v Drážďanech

Konec roku jsem cestovatelsky vypustila, ale nedalo mi to se nepodívat aspoň na jedny mimopražské (a mimočeské) trhy. Vybrala jsem si ty nejbližší, v Drážďanech, na otočku na jeden den. Atmosféra mě hezky naladila na Vánoce.

Plán na 2024

Jako už tradičně, ani letos žádný moc konkrétní plán nemám. Mám v březnu jeden sraz v Singaporu a v září invite na jachtu. Tentokrát mám ale docela dost destinací, o kterých už nějakou dobu sním a čekám jen na vhodný čas. Taky jsem teď trávila dost času v Evropě a táhne mě to pro změnu zase za oceán.

A mám přes 10 tisíc guestpointů na Home Exchange (dost na 100 nocí zdarma), co chci rozhodně využít. To by se mi nejvíc hodilo v New Yorku. Předběžně jsem si zažádala o ESTA do USA, protože si nejsem úplně jistá hladkým průběhem, kvůli své cestě do Íránu.

Chci do Japonska, podívat se na Fuji a sakury. Začlo mě lákat Grónsko, přestože je tam zima a já nemám zimu ráda. Nemám na to nejspíš ani žádný oblečení, takže to bude vyžadovat lepší přípravu. Mimochodem jsem zjistila, že existují okružní plavby Aljaškou, tak to se mi taky líbí, ale to nejdřív tak napřesrok. Lodí bych ale chtěla procestovat pár menších řeckých ostrovů jako Skiathos nebo Skopelos. Přiletět do Athén a odtamtud trajektem, jeden ostrov po druhém.

Z malých evropských výletů bych ráda nějaký vyhlídkový vlak. Takhle, já bych nejradši Orient Express, ale buďme realisti. Něco jako švýcarský Bernina Express mi asi pro začátek bude stačit. Anglický nebo skotský venkov nebo Edinburgh už mám v hledáčku taky pěkně dlouho. A samozřejmě Stockholm.

Jen tak pro formu zmíním ostrovy v Karibiku (které by se daly objet lodí). Exotika mě poslední dobou táhne dost a mám zálusk na africké ostrovy, hlavně potřebuju vidět granitové skály na Seychelech a baobaby na Madagaskaru.

Už několik let hledám vhodné okno na cestu do Jižní Ameriky, kam přecijen nechci na dva týdny. I letos v to budu doufat, i když nevím, kam se to tam vejde.

Je jasný, že jsem se zas zasnila moc, protože dohromady to vychází tak na 8 měsíců a to je o něco víc, než bych chtěla. Přecijen mám v plánu stíhat taky spoustu pražských brunchů. Ale nic není daný, možná si splním jen pár a možná to dopadne úplně jinak. Uvidíme, co rok 2024 přinese.

Za tipy na zmíněné destinace (nebo klidně na úplně jiné destinace) budu ráda do komentářů ⬇️