Skály v poušti ve Wadi Rum

5 dní v Jordánsku: Petra, Wadi Rum, Ammán

Podívat se do Jordánska a hlavně do Petry je dlouho můj velký sen. Potkala jsem během cest už i nějaké Jordánce a zjistila si, že nejlepší je jet tam v listopadu (protože dříve je v Petře doslova pekelné vedro), ale jinak jsem byla pasivní a žádný konkrétní plán nevyvíjela. Možná i proto, že je to jedno z těch míst, kde ty zážitky chcete s někým sdílet, tak jsem tak nějak čekala, až mi život postaví do cesty někoho, koho pro tu cestu ukecám.

Život mi postavil do cesty Lenku, která nejdřív nadhodila, že by jely s kamarádkou do Jordánska a brzy na to, že mají letenky, jestli se nepřidám. No tak nejsem blbá, abych nevyslyšela takové volání osudu a ještě ten večer kupuju letenku do Ammánu. Stála asi 1600, takže nebylo co řešit. 18. – 22. prosince strávím v Jordánsku. Opět takové hezky netypické místo pro čas vánoční.

Hashtag I love Petra

Nakonec jsme do letadla nastupovaly samy dvě s Lenkou. Míše, která není až tak zvyklá cestovat, cestu rozmluvili zřejmě ještě méně zkušení přátelé s tím, že je to nebezpečné a nevhodné pro slušné dívky (když to teda shrnu stručně a slušně). Tenhle přístup, kdy lidi bez jakékoliv osobní zkušenosti z Jordánska, ale i jakýchkoliv jiných neevropských zemí, přesně vědí, jak hrozné to tam bude a zbytečně straší ostatní a kazí jim cesty za zážitky mě vždycky hrozně mrzí, ale bojovat proti tomu neumím.

Do Ammánu jsme přiletěly v podvečer a rovnou jsme se přesunuli do Wadi Musa, abychom neztrácely čas a mohly hned ráno navštívit bájné město Petra. Ubytovaly jsme se v hotelu asi 5 minut od vstupu do Petry. Cestou jsme zastavily na pouliční pečené jehněčí do placky a na střeše hotelu si daly nějaký nealko ovocný drink a šly spát. Naplánovaly jsme si totiž jít do Petry už na sedmou ráno, abychom vše stihly.

Jsem Petra a tohle je moje město

Samozřejmě se tu nezapomínám úplně každému, koho potkáme, zmínit jak se jmenuju a že tohle je mý město. Je to dobrý ice breaker a místní mají celkem smysl pro humor, takže historky jak mi to tu patří posouváme i dál. Na co jsem bohužel zapomněla bylo zmínit to při kupování vstupenky do Petry. Jakože jestli by mi, prosím, nemohli dát slevu na jméno.

Já a Petra

Petrou na koni

Jako můj sen byla Petra, Lenky sen byla projížďka na koni (s pohledným arabem). K projížďce na koni tam přemlouvají u vstupu úplně každého, takže jsem v tom trochu cítila ten typ turistické atrakce co moc nemusím, ale Lenka mě vzala do Petry, takže mohla chtít cokoliv. Projížďka byla krátká (říkali 5 km, ale byl to tak kilometr a půl) a koně se s námi neproháněli krajinou, normálně pomalu šli, vedení za uzdu. A ti dva co nás vedli navíc vůbec nebyli pohlední. No nestálo to moc za to, ale Lenka byla ráda, že aspoň něco. Ještě jsme mohly na koních pokračovat a vystoupat nad Petru na výhled, což už by bylo zajímavější, ale taky už dost drahé a nebylo by to moc flexibilní, tak jsme šly radši po svých.

První část cesty jsem se celkem couraly, protože jsme obdivovaly kdejakou skálu, která ale v porovnání s tím, co mělo přijít později byla jen slabý odvar. Začly jsme potkávat velbloudy a taky oslíky. Spoustu oslíků. Tady jsem zas ztrácela čas já, protože jsem je nutně potřebovala všechny vyfotit, pohladit a “prohodit s nimi pár slov”. Za chvíli jsme dorazili k prvnímu chrámu, kde jsme vytušly i cestu k nějaké hezké vyhlídce.  Každý se tu nabízel, že nás tam (za úplatu) dovede. Každý nám také říkal, že to je bez průvodce zakázané. To jsme si nenechaly namluvit a prostě jsme tam zkusily samy jít. To se na nás ale vrhlo hned několik samozvaných průvodců, jakože to nejde, bránili nám v cestě a nechtěli nás pustit dál, dokud jim nezaplatíme a nevezmem je s sebou. Za chvíli se o průchod pokoušel i výrazně průbojnější Němec – průbojnější hlavně ve smyslu argumentačním – „kdo vy jako jste, že mi budete zakazovat tam chodit”. I ten to nakonec vzdal.

Petrou na oslíkovi?

Za chvíli už jsme lezly pro trochu výhledu na skálu někde jinde. A za další chvíli už jsme stoupaly na opravdovou “značenou” vyhlídku. Tady nám zas pořád vnucovali oslíka, který nás nahoru vyveze. Argumentace “pěšky hodinu, na oslíkovi 15 minut” nám přišla trochu nepodložená, protože oslík zas takový rychlík není, ale zpětně bych to vyhodnotila jako významnější úsporu času. Turisti, co nás míjeli na oslíkách se zpět vraceli tak nějak dříve a i u toho vypadali lépe. Byla jsem trochu na váškách mezi leností, týráním svého nejoblíbenějšího zvířátka a sblížením se s oslíkem společnou projížďkou. Ale skotačící oslik do schodů pod slušným sklonem, to mi přišlo, že bych se spíš celou cestu bála, že slítnu. Takže hezky po svých.

Petra - pohled shora

Vystoupaly jsme opravdu na krásné výhledy a pak šly ještě dál, kde jsme v dáli viděly nějaký domeček s vlajkou. Tam jsme si daly čaj a dívaly se jen tak shora do krajiny. Čistá dokonalost! Pořád jsme se chtěli dostat k výhledu na první chrám shora a vlastně jsme se k němu oklikou blížily. Pán u občerstvovny říkal, že nám ukáže cestu, tak jsme šly chvíli s ním. Po asi 10 minutách chůze po strmých skalách blízko srázů, kdy už jsme se třásly strachy a přitom bylo jasné, že tohle je jenom začátek, jsme to vzdaly a vrátily se. Potkaly jsme nejen lidi, kteří šli jinudy, ale taky ukazatel k vyhlídce. Odsoudili jsme tamtoho dobrodince, že nás chtěl určitě vzít ošklivou cestou jen abychom měly pocit, že to bez něj nezvládnem a zaplatily mu za doprovod.

Petra - u čajovny na vrcholu

Po chvíli pohůdkové cesty se ukázalo, že k té vyhlídce prostě asi normální cesta nevede a že místní mají zkrátka jen jiné měřítko toho, co je ještě v pohodě a co je smrtelně nebezpečné. Tak nějak přirozeně jsme se přidali k dvěma ženám, které měly průvodce, který za chvíli se skalními přeskoky, které bychom samy asi nezkoušely, pomáhal i nám. Nakonec jsme skutečně dorazili tam, kam jsme se celý den snažily dostat, výhled byl skutečně krásný, fotky odtamtud už se nám tolik nepovedly.

Trochu jsem si oddechla, že už je to za námi a jdeme dolů. To jsem ale netušila, že teprv cestou dolů nás čeká to úplně nejhorší. To už jsem dost skřípala zubama a zpochybňovala, že tohleto je to mé vysněné město. Za chvíli se odpojil průvodce ty dvě ženy. Něco jsme mu za několikanásobnou záchranu života ochotně zaplatily ještě dřív, než si stačil říct. Dál už pořád rovně a za chvíli jsme dole. V tuhle chvíli by si člověk myslel, že vše hrozné už máme za sebou, ale bohužel ne. Cesta dál dolů lehčí nebyla, spíš hůř.

V jedné těžké chvilce se odněkud objevil Emilio, který nám začal být psychickou i fyzickou podporou. Tou dobou už jsem skřípala zubama fakt hodně a těsně před cílem jsme se objevili u místa, který už jsem ani nevěděla jak slízt. Mám krátký nožičky, chtěla jsem tu v klidu zemřít, vrátit se nebo teleportovat. No nakonec jsem to vzala trochu po zadku, trochu střemhlav, hodně s pomocí. Ale přežila jsem a to je hlavní. Mimochodem slezly jsme přesně tam, kde nám na začátku zakazovali jit bez průvodce, že to nezvládnem. Takže bod pro ně, že zas až tak úplně nekecali, na druhou stranu právě na ten kritický úsek nás průvodce opustil.

Posezení v Petře

Musím říct výborná věc na výstup z komfortní zóny pro lidi, co mají strach z výšek a silně vyvinutý pud sebezáchovy. Jako já. Přes všechno to proklínání jsem byla vděčná, že tady nejsem sama, protože to bych to nejspíš vzdala a neviděla spoustu z té nádhery. Člověk občas musí podstoupit nějakou tu challenge.

Petra - před Monastery

Dál jsme i s Emiliem pokračovaly k hlavnímu chrámu, už trochu ve spěchu, protože jsme měly na odpoledne domluvený odvoz do Wadi Rum. A cesta byla ještě daleká, navíc nás zase zdržovalo spoustu krásných pohledů kolem. Opět nám nabízeli oslíky, co to zkrátí, ale šli jsme po svých. Cesta je docela pohodová, až poslední úsek trochu do kopce, ale po schodech. Nic proti předchozímu dobrodružství. U chrámu jsme tak půl hodiny fotili a zpátky už pospíchali hodně. Byli jsme vyčarpaní a hladoví. Na posledním úseku cesty nám zas vnucovali koně. Představa, že budu ušetřená toho posledního kilometru a půl mi vlastně přišla dost zajímavá, tak jsem zkusila chvíli licitovat o ceně a když jsme se dostali na asi čtvrtinu toho, za co jsme jeli poprvé, deal byl na světě. Tentokrát nás dokonce nechali i lehce klusat, takže mnohem lepší zážitek než první cesta.

Pes v Petře

Kolik času si dát na Petru?

Vyrážely jsme hodně brzo ráno a strávily v Petře něco přes 8 hodin. Neviděly jsme vše a i tak jsme Petrou naběhaly 21,5 kilometrů. Příště bych to viděla spíš na dva dny. Nevstávat nutně tak brzo, jeden den projít k chrámu a více si projít i to, co je cestou, což už jsme nestíhaly. Druhý den na ty vyhlídky. Určitě tam musí být nádherný západ slunce, což jsme bohužel nestihly.

Wadi Rum

Jeep ve Wadi Rum

Rychle jsme vyzvedly na hotelu věci a odjížděly objednaným odvozem do Wadi Rum. Po cestě jsme si nechaly opět zastavit na dobré masíčko a když jsme projížděly kolem nápisu “I ❤️ Petra” nad Petrou při západu slunce, na který jsme obě začly mlsně zírat, řidič nám sám od sebe zastavil, abychom se pokochaly. To byla ta dobrá stránka řidiče, který ale podle mě už tak týden nespal, mně navíc nefungoval pás, tak jsem ho radši celou cestu v zrcátku kontrolovala, že nespí.

Tábor ve Wadi Rum

Dojely jsme do Wadi Rum, kde si nás vyzvedli v jeepu z tábora v poušti. Dovezli nás do tábora a do našeho stanu, v kterém byla akorát postel. Dali nám dvě peřiny navíc, protože v noci byla dost kosa. A následovala večeře. Tu připravovali tak, že vykopali jámu, v ní zapáili oheň, dali tam maso a zeleninu v nádobě a celé to zasypali na několik hodin. Pak to vytáhli a podávala se večeře. K tomu placky, hummus a další arabské dobroty. Po večeři čaj, trochu hry na nějaký hudbní nástroj a šlo se spát.

Skála aka most ve Wadi Rum

Poušť - Wadi Rum

Tady měla přijít chvíle pro další Lenky splněný sen — hvězdná obloha v poušti. Bohužel, trefily jsme úplněk, takže jednak bylo v noci prakticky světlo, druhak byla hlavně osvícená obloha, takže hvězdy nebyly vidět vůbec. Největší viditelnost hvězd je prý v 1 ráno, tak jsme teda nařídily budíka, že to zkontrolujem, ale o moc lepší to nebylo.

Canyon ve Wadi Rum

Po snídani jsme vyrazily na výlet jeepem do pouště. Není to jako v Dubaji, nejsou tam moc duny, za to je tam spoustu nádherných skal a nějaké ty kaňony. Tenhle výlet určitě stál za to, viděly jsme zase spoustu krásných míst. Asi po hodině, kdy nás vysadili u kaňonu, že se sejdem na druhé straně, nám uvařili čaj v takové malé jeskyňce.

Pauza na čaj ve Wadi Rum

Čaj vařili v zákrytu na plynové bombě, ale rozdělali malý ohýnek (který teda moc ani rozdělat neuměli a pěkně čoudil). Nevím, co tohle mělo přesně znamenat a neodvážily jsme se zeptat, ale mám podezření, že si myslí, že v Evropě rozdělávání ohně, ohřívání na ohni nebo snad dokonce přímo oheň neznáme.

Poušť ve Wadi Rum

Skála ve Wadi Rum

Táborů ve Wadi Rum je hodně, některé jsou poměrně luxusní, my braly spíš levnější. Celé nás to stálo 25 JOD (800 Kč) každou za dopravení z městečka ve Wadi Rum do tábora do pouště a zpět, večeře, snídaně, nocleh a půldenní výlet jeepem.

Já v poušti - Wadi Rum

Velbloud ve Wadi Rum

Ammán

Poradili nám, že do Ammánu jezdí častěji autobusy z města Aqaba, což je lepší než jet zpět do Wadi Musa, tak jsme to tak udělaly. Cesta trvala asi 4 hodiny, ale na autobusáku jsme se naložili jídlem, vstřebávaly zážitky a prohlížely fotky, tak to bylo celkem v pohodě. Vtipný mi přišlo, že pauza na čůrání nebo občerstvení se nedělala, dělala se ale pauza na kouření v odstavném pruhu na dálnici. Tam vyskákala většina autobusu na cigárko, my se jen protáhnout a nadýchat trochu toho čerstvého vzduchu 🙂

Amman Citadel

Umayyad Palace - Amman Citadel

Večer jsme se zvládly už jen ubytovat a zajít na večeři. Ráno jsme vyrazily na výlet na Amman Citadel. kde jsme se opět sešli i s Emiliem. Nakonec jsme společně strávily celý den, zašli jsme na oběd do místní vyhlášené restaurace Hashim restaurant, kterou jsem měla na seznamu a sharovali tam ve třech, takže jsme si mohli objednat a vyzkoušet půl jídelního lístku. Nemusím asi dodávat, že přesně tak to mám ráda, takže jsem byla moc spokojená.

Pak jsme zašli ještě na tržiště, do čajovny na vodní dýmku s oblíbenou místní příchutí „double apple“, pak na večeři a zase spát. Lenka chtěla koupit masku z mrtvého moře, ale bála se, že to neprojde na letištní kontrole, proto jsme se rozhodly, že ji teda zkusíme na místě (a zbytek jsme nacpali do malých lahviček). Tak jsme si udělaly takový holčičí večer. Ráno jsme si daly výbornou arabskou snídani na střeše hotelu a odjely na letiště. Tím naše Jordánské dobrodružství skončilo.

Výhled na Ammán

Mimochodem, masky z mrtvého moře o objemu víc než 100 ml na letišti v Ammánu fakt asi nikdo neřeší.

5 dní v Jordánsku: Petra, Wadi Rum, Ammán
5 (100%) 3 votes

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *