Vědět co dělat a umět se správně zachovat, když se dostanu do situace, kdy někdo potřebuje pomoci a je potřeba zasáhnout dříve než dorazí záchranka, mi přijde životně důležité. Aktivně jsem se o to sice sama vůbec nestarala, ale když se kolem mě mihla nabídka na zážitkový kurz první pomoci, neváhala jsem ani vteřinu a hned se přihlásila.
Přestože byl kurz skvělý, necítím se jako záchranář, vím, co bych měla v některých klíčových situacích dělat, nevím, jestli to mám (nebo za půl roku budu mít) tak dobře vryté do paměti, abych postupovala precizně ve správných krocích. A rozhodně netuším, jestli bych ve chvíli, kdy půjde o životy dokázala rychle zareagovat, jednat klidně, nezpanikařit a správně zmenežovat situaci. Dokážu si ale představit, že bych dokázala víc než koukat a nevědět co mám dělat.
Nejdůležitější je chránit sebe sama
A proto taky píšu tenhle článek. Protože je sice hezký, že teď tak trochu vím co a jak, ale až půjde o můj život, tak mi to bude houby platný. Nechci umřít tak, že kolem mě bude stát skupinka lidí, co nic neudělá. Chci zvýšit svoji šanci. V ideálním světě chci, aby každý, kolem koho kdy projdu (nebo projedu) a tudíž potenciálně v jeho blízkosti budu v nesnázích, věděl, co dělat. Takže tohle je mé malé preventivní přispění se sobeckým cílem primárně ochránit sebe. Ale ono to může prospět všem.
Chci abyste se o první pomoc taky zajímali. Abyste se na nějaký kurz (nejlépe zážitkový) taky přihlásili. Chodíte na teambuildingu po uhlíkách, ohýbáte si oštěpy ve dvojících o krk, jezdíte na čtyřkolkách nebo kajaku? A víte jak ošetřit popáleninu nebo masivní krvácení? Jako sorry, ale vážně je tohle normální? Jestli máte ve svých firmách co mluvit do teambuildingů, tak mi věřte, že tohle je ten úplně nejlepší program, jaký může být.
Pravidlo chránit v první řadě sebe platí ale i při první pomoci. Nejdu do nebezpečných situací, které mohou ohrozit můj život. Při pomoci u autonehody nestrkám hlavu dovnitř auta, aby mě nesejmul nevystřelený airbag. A když někomu poskytuju první pomoc a budu na něj sahat, navléknu rukavice, zejména pokud ho vůbec neznám a netuším, čím by mě mohly jeho tělesné tekutiny nakazit. A proto je taky ideální nosit rukavice u sebe stále. Nejlepší jsou nitrilové, teď jsem koukala v lékárně, stojí 160 Kč 100 ks (50 párů), takže jednak za hubičku, druhak nemusím mít jen jedny a neustále si hlídat, jestli je mám s sebou, ale můžu mít jednoduše jedny v každé kabelce, v autě, doma v lékárničce, u mámy doma, atd.
Autolékárničky
Trochu mě mrzí, že jsem před měsícem prodala auto, protože bych teď šla zkontrolovat lékárničku a upgradovat jí na nějaký použitelný stav. Protože jak jsem pochopila a co si tak matně pamatuju, že jsem kdy v lékárničkách zahlédla, pravděpodobně jsem roky jezdila s výbavou, která spíš řešila mojí zákonnou povinnost, ale s reálnou potřebou využití jsem nikdy moc nepočítala. Mám ale v plánu zařídit si domácí lékárničku a trochu se zamyslet i nad tím, co bych s sebou mohla (měla) vozit, když cestuju.
Zpátky ale k autolékárničce. Praxe je taková, že nabídka je samozřejmě široká, v reálu si ale často koupíme to nejlevnější a taky prodejci lékárniček tam nahází prostě nějaký základ. Pořádně ale ani nevíme co tam je a kdy a jak to použít. Co může být u autolékárničky problém?
- Hlavně je dobrý vědět, kde jí v autě mám (a nemít ji zaházenou zavazadlama, když jedu na dovolenou), co v ní je a samozřejmě vědět na co to použít.
- Povinně jsou v lékárničce rukavice. Jenže… víte, jestli je tam vaše velikost? Pokud máte hodně velký ruce a vyfasovali jste zrvna lékárničku s “eSkama”, tak prostě nemáte rukavice. A za druhé, jsou tam jen jedny rukavice. V případě autonehody ale dost pravděpodobně nejedete sami a nezachraňujete jen jednoho člověka, takže se ochrání jen jeden. Klidně bych tam dala 10 párů, ale 2 mi přijde jako úplné minimum, pokud jezdím plně obsazeným autem, tak pro každého (stejně tak s vestama).
- Nůžky v lékárničce jakžtakž přestřihnou obvaz (což je ale potřeba spíš až po akci), horší to budou mít třeba s džínama a bezpečnostní pás s nima můžete taky přestříhávat nadvanáctkrát.
- Tlakový obvaz se do lékárničky často dává s takovým tím pseudopolštářkem, takže stejně spotřebujete druhý obvaz. Je lepší mít tam rovnou nějaký pořádný.
- Zaškrcovadlo v lékárničce může být i složené, což je dost na nic, protože se pak blbě omotává kolem nohy / ruky. Jestli máte složené, smotat do ruličky.
- Lékárnička už podle zákona “být prošlá” může, takže teoreticky dokud ji nepoužijete, nemusíte na ni sáhnout. Některé věci ale stárnutím ztrácenjí na kvalitě. Starý obvaz ničemu nevadí, ale leukoplast, které časem přestane lepit lepidlo, takže pak třeba nepřilepíte zaškrcovadlo, to už může být problém.
Jak probíhá zážitkový kurz od PrPom.cz
Napadá mě jediná věc, která se mi na kurzu nelíbila. Skoro celou dobu, snad s výjimkou oběda, jsem byla permanentně mimo komfortní zónu. To kurzu ale nelze vytknout, protože to je mám dojem jeho podstatou. Představa, že se budu třeba při pomoci u reálné autonehody cítit komfortně je přinejmenším lichá.
Jinak to bylo skvělý, zážitek byl silný. Skoro 10 hodin uteklo neuvěřitelně rychle. Krátké bloky hodně interaktivní teorie střídaly bloky zkoušení si všeho na sobě navzájem nebo na Kenovi, občas proložené nějakou fingovanou nehodou. Na konci nás čekaly modelové situace, které probíhaly hodně reálně, žádný sezení u stolů a povídání si co bychom dělali. Prostě jsme třeba byli v autě, hrála party hudba, běžel motor, auto ve zdi, většina posádky nepřipoutaná, většina vážně zraněná. Krev sice nebyla skutečná, ale skutečně stříkala. Na záchranku se sice nevolalo na 155, ale na druhém konci to zvedl skutečný záchranář a zjišťoval od nás informace.
Situace měla svůj příběh, každý měl svůj scénář a toho se držel. Já se jednou “pořezala pilou při stavění tábora” a jednou jsem “při bouračce narazila hlavou do palubní desky a zůstala v bezvědomí”.
Pokud vás to zajímá, a já doufám, že jo, tak tady je web PrPom.cz a doporučuju sledovat Instagram, kde jsou kontinuálně zajímavosti z první pomoci.
Co jsme si ještě vyzkoušeli
- Resuscitovat, střídat se u resuscitace a resuscitovat dost dlouho na to, abychom pochopili, jak dlouho to dokážeme vydržet.
- Použít AED (automatický defibrilátor).
- Vytáhnout člověka z auta.
- Dostat člověka snadno na záda, abychom mu mohli vyšetřit dýchání a resuscitovat ho. A dostat ho do stabilizované polohy.
- Zastavit krvácení tlakovým obvazem. A použít zaškrcovadlo.
- Co dělat při epileptickém záchvatu.
- Co dělat při dušení se jídlem.
- Volat záchranku.
Ještě nějaké to know-how
- Zákonná povinnost je pomoct. Neujíždět od nehody, netvářit se, že se mě to netýká. Když nezvládnu nic víc, alespoň zavolat záchranku a postupovat podle jejich pokynů. Telefon zapínat na hlasitý odposlech.
- Jak nahlásit záchrance, kde jsem? Přes aplikaci Záchranka (nemáš? stahuješ teď!) je to nejrychlejší, rovnou odesílá GPS polohu, takže je jedno, že naprosto nemám tušení.
- Pokud nevím, kde jsem — zjišťuju ulice, kilometrovníky na dálnici. Kódy, podle kterých záchranná služba jednoznačně definuje konkrétní místo jsou také na lampách, železničních přejezdech, turistických značeních.
- Doubrou rytmiku na resuscitaci má písnička Stayin’ alive od Bee Gees. To neznamená odložit resuscitaci a nejdřív pustit Spotify, ale minimálně na rozjezd správných intervalů to může pomoct. Mám pocit, že může být i celkem uklidňující si to v hlavě pustit. Takový jako spouštěč “resuscituju a vím co dělám”. Mimochodem stud stranou, při resuscitaci svlíkáme hrudník do naha!
Je ze mě teď záchranář?
Vůbec ne.
- Byla jsem na kurzu, kde jsme se to všechno učili a měli to čerstvě v hlavě. Některé věci (rukavice) jsme si opakovali pořád dokola. A přesto jsme si je (opakovaně) při resuscitaci zapomínali navléct. Pár minut potom, co jsme si to znovu a znovu opakovali. Jak si na ně vzpomenu za půl roku? Budu je u sebe vůbec mít? Jak rychle je najdu? Určitě je nebudu mít v kapse jako na kurzu.
- Měli jsme lékárničku. Tu u autonehody snad budu mít v nějakém vybavení taky. Ale jinde možná nebudu mít vůbec nic.
- Všichni, kdo jsme se účastnili záchranných akcí jsme na tom kurzu byli, všichni jsme věděli, co je třeba udělat, ale přesto bylo strašně složité se zkoordinovat. V reálu můžu být klidně sama u nehody 2 aut, nebo tam budou lidi, co nebudou chtít nebo umět spolupracovat.
- Situace působily sice dost realisticky (až tak, že jsem měla pocit, že mě ta pořezaná ruka začíná bolet), ale reálné to nebylo. Věděli jsme, že i když vše pokazíme, nikomu se nic nestane. V reálném světě to tak není a dokonce i když všechno uděláme dobře, ten člověk může zemřít.
Jestli budu někdy zachraňovat život, nebudu v pohodě, nebudu vědět přesně co dělat a nebudu to dělat jako profík. Ale pomoci dokážu. Budu vědět, co je klíčové, budu o něco málo klidnější a pravděpodobně neudělám nic, co by ohrozilo mě. Ještě na tom budu pracovat. A doufám, že až budu v nesnázích, vy, moji kamarádi, známí, čtenáři dokážete pomoci zase mně.