Jak probíhá kurz potápění Open Water Diver

Potápění je další krok na cestě objevování světa a je dokonale kompatibilní s cestováním. Přišlo mi, že tahle část světa mi uniká a že je to škoda a tak jsem se rozhodla přecijen překonat původní obavy a projít kurzem Open Water Diver, abych mohla cestovat i pod mořskou hladinou. Tenhle článek je spíš o mojí cestě kurzem, o tom, jak jsem ho prožívala, z čeho jsem měla obavy zbytečně, co bylo těžší než jsem čekala a co nebylo těžké vůbec. Není to žádný expertní popis a možná ani nepoužívám přesné termíny, prostě to píšu tak, jak jsem to cítila a na úrovni co po prvním krůčku do světa potápění znám.

Moje cesta k potápění

Byla trnitá. Jak hodně cestuju, tak těch příležitostí bylo fakt hodně, ale měla jsem před tím respekt a doslova roky jsem sbírala odvahu (teda spíš jsem nad tím ani neuvažovala). Obecně mám dost silně vyvinutý pud sebezáchovy, můj hlavní strach byl tak trochu klaustrofobický, že budu někde uzavřená hluboko pod hladinou a když se něco stane, nemůžu hned utíkat ven. Asi jsem měla jít rovnou na kurz, protože zrovna tahle obava se rozpustila celkem rychle, když jsem si ověřila, že dýchání z přístroje pod vodou mi jde a cesta nahoru není zas tak dlouhá a má spoustu alternativních řešení, pokud by se z nějakého důvodu zvrtnul ten defaultní.

Přitom už před lety jsem byla v Thajsku s kamarády, co si kurz dělali, ale já s nimi ani neuvažovala jít. Nesčetněkrát jsem byla na místě, co je oblíbenou potápěčskou lokalitou a několikrát jsem dokonce byla v ubytování, ve kterém se přímo v bazénu dělala první část kurzu. A jen jsem se koukala. Nejblíž jsem tomu byla na ostrově Malapascua na Filipínách, který je vyhlášenou potapěčskou lokalitou, tam jsem měla už skoro nakročeno to zkusit, ale přijela jsem nemocná a nechtěla to riskovat, tak jsem zase jen pozorovala potápěče v bazénu i na výletu, kdy já šla jen šnorchlovat zatímco oni se potápěli.

Zkrátka lákalo mě to dlouho a děsilo mě to taky dlouho. Zlom přišel paradoxně nečekaně, když jsem loni v Černé Hoře zničehonic zkusila parasailing (kde jsem měla taky dost svých strachů) a bylo to úplně boží a já si říkala, že se nesmím nechat připravovat strachem o takové zážitky. Už v tu chvíli jsem myslela právě na potápění.

Další klíčový bod byl, že jsem vyrazila s Aničkou a Lukášem, kteří už se pár let potápí, do Vietnamu. Věděla jsem, že tam ty příležitosti budou, ale myslím, že kdybych tam byla sama, ještě bych si nějakou výmluvu jak to odložit na příště našla. Ale tohle “zázemí” mi jednak trochu bránilo z toho vycouvat, když už jsem o tom začla a jednak mi dodalo potřebnou poslední špetku odvahy udělat ten krok a jít do toho. Věděla jsem, že lepších podmínek se těžko dočkám, maximálně jsem to mohla odložit o jednu lokalitu ve Vietnamu později, ale to mě zas lákalo, že tam už bych se třeba mohla doopravdicky potápět.

Kde kurz dělat

Určitě je fajn vybrat si nějakou dobrou a zajímavou lokalitu na potápění. Součástí kurzu jsou 4 ponory, takže už samotný kurz je zároveň potápění, na kterém můžete vidět podmořský svět. Já si lokalitu nijak moc nevybírala, šla jsem do toho při první příležitosti, kterou jsem měla poté, co jsem se rozhodla, že bych do toho asi šla. Ale zároveň jsem vždycky věděla, že to budu dělat až bude někde hezky u moře, kde budu aspoň týden a budu na to mít čas.

Myslela jsem, že na těch ponorech při kurzu budu mít dost problémů sama se sebou a na nějaké pozorování rybiček a korálů stejně nebude čas, ale už při prvním ponoru jsem okukovala mořské dno a užívala si to jako výlet. Sice se můj kurz trefil zrovna po dvoudenní bouřce a viditelnost byla malá a dno rozvířené (mimojiné asi i mýma ploutvema a ploutvema mých spolubojovníků), ale i tak to byl pro mě obrovský zážitek, i když jsem už zažila i pár obyčejných šnorchlovaček kde jsem viděla víc.

Můj Open Water Diver kurz

Můj kurz potápění se tedy konal ve Vietnamu, konkrétně v městě Hoi An, respektive na blízkém ostrově Cham. Potápěla jsem se s Cham Island Diving Center s instruktorkou Anithou z Indie. Úvodní lekci jsme měli v bazénu v Resortu Victoria přímo u pláže v Hoi An.

Kurz jsem objednávala po příjezdu do Hoin An, 2 dny předem. Cena byla 9,6 milionu dongů, to bylo necelých 9 tisíc Kč, což je běžná cena OWD kurzů. Vietnam je spíš levnější lokalita (i v rámci JV Asie), ale to se týká hlavně jídla a ubytování, jinak se výběrem lokality zásadní úspora neudělá.

Průběh Open Water Diver kurzu

Nad certifikací OWD dohlíží organizace PADI, dělá se to tedy v licencovaných diving centrech a kurz má jasně danou strukturu, která platí všude:

• 1. den – v bazénu,
• 2. den – 2 ponory v moři,
• 3. den – 2 ponory v moři (jeden do hloubky 18 metrů, pro který se dělá certifikace),
• samostatná příprava a závěrečný test znalostí (on-line).

Během kurzu je potřeba splnit set předepsaných úkolů a prokázat tak určité dovednosti, které mají za cíl připravit člověka na situace, které mohou nastat a zajistit, aby věděl co má dělat a dokázal to udělat. Od těch běžných jako zamlžená maska až po ty, co doufám nebudu nikdy potřebovat jako sundat a znovu si nandat výstroj nebo závaží (pod vodou).

Znám lidi, co to vzdali právě po prvním dni a za sebe bych řekla ostatním, kteří by to tak cítili taky, nevzdávejte to. Když to v moři nepůjde, můžete to vzdát pak, ale až první ponor mě ujistil, že to bude dobrý.

První den: v bazénu

Bazén je pro mě takové bezpečné místo, není hluboký, nejsou tam vlny, je tam dobrá viditelnost, je ohraničený a nemůžete se v něm ztratit. Tady se člověk naučí základní věci v bezpečí toho, že má hladinu třeba metr dva nad hlavou. Ve skupině nás bylo 6. Nacvičovali jsme tu:

• kompletní seznámení s výstrojí a jejím sestavením, zapojení cylindru (tlaková láhev s vzduchem) a zajištění přívodu vzduchu, finální kontrolou před ponorem a zase rozložením,
• buddy system – ve vodě nikdy nejsi sám, vžycky máš buddyho, s kterým se potápíte společně, takže jsme se učili (buddy není školený instruktor, buddy je stejný člověk jako já, v našem případě tedy jiný člověk z kurzu potápění), s tímhle (cizím, pokud se rovnou nejdete potápět ve dvojici) musíš pod vodou komunikovat, kooperovat, držet se v jeho blízkosti a být připraven mu pomoci a v případě nouze ho bezpečně dopravit na hladinu a k lodi (to samé udělá on pro tebe).
• první ponoření se s výstrojí a základy mobility pod vodou – jak se vůbec do nějaké hloubky (tady teda na dno bazénu) dostat, když tě voda přirozeně nadnáší, vydržet na místě na dně v kleče nebo v leže, dostat se z vertikální do horizontální polohy a naopak, pracovat s BCD (nafukovat a vyfukovat vestu právě tak akorát na to, abyses dostal kam potřebuješ,
• učení bezpečnostních úkonů – sundat a nandat si pod vodou masku, zbavit se vody v masce, odmlžit masku, sundat si pás se závažím a zase si ho nandat (v mém případě 7,5 kilo a byla to dost fuška), sundat si BCD (výstroj) a zase nandat, krátké vypnutí přívodu vzduchu pod vodou, vyndání a znovu nasazení regulátoru (dýchací hadice),
• komunikovat pod hladinou s buddym a instruktorkou (kolik mám ještě vzduchu, jestli jsem ok, co budeme dělat, že se budeme vynořovat, že mám nějaký problém) a nacvičování s buddym situace, kdy mi (jako) došel vzduch a musím to dát vědět buddymu a použít jeho náhradní regulátor a naopak, zachránit buddyho ve stejné situaci, dát mu dýchat ze svého přístroje a vyvést ho bezpečně na hladinu.

V naší skupině jsem byla jediná s nulovou zkušeností s potápěním (ostatní měli nějaké ponory před lety a šli si to oživit), takže to podle toho vypadalo a občas se na mě muselo trochu čekat. Párkrát jsem se nalokala a automatickým reflexem vystartovala do bezpečí nad hladinu.

Moje pocity z prvního dne v bazénu

Před prvním dnem jsem neměla obavy žádné, respektive měla jsem obavy z celého toho kurzu, ale první den jsem věděla, že jsme v bazénu a to je moje domácí prostředí. Bazén je kámoš. Rovnou říkám, že první den byl ten nejhorší, pak už to bylo jenom lepší, výrazně. Po prvním dni jsem trochu pochybovala, jestli to dokážu, jestli budu mít dost odvahy, bála jsem se opakování některých úkolů ve větší hloubce pod mořem. Nevzdávala jsem to, ale zároveň se nedá říct, že bych se těšila na druhý den do moře.

Nejtěžší pro mě bylo:

• chápání co a jak – bojovala jsem na všech frontách, i s indickou angličtinou, ale hlavně potápěčským slovníkem a názvama všech věcí, dokonce mi přišlo, že s prvním potopením mi kleslo IQ tak na půlku a pod vodou jsem byla celkem zmatená. Asi by bylo ideální, kdybych už před bazénem měla pročtený e-learning a nezamotávala se do toho co za část výstroje se jak jmenuje a věděla nějaké teoretické poučky k tomu co jak dělat.
• komunikace pod vodou – nemožnost normálně vysvětlit s čím mám problém nebo se na něco zeptat pro mě byla mentálně dost těžká.
• dýchání – nezvyk dýchat pusou a vůbec to, že jsem musela myslet na dýchání, při cvičením jsem si tak dokázala nahrat z masky vodu do nosu a napila jsem se i při výměně regulátoru. Tady bych asi ocenila, kdyby se ty cvičení dělaly víckrát, abych získala větší sebejistotu, protože sice napodruhý už jsem to zvládla bez problémů, ale chtěla bych to mít líp nacvičený.
• sucho v puse – takový paradox ve vodě, měla jsem obrovské sucho v puse, takové, že mi to bylo vysloveně nepříjemné, měla jsem potřebu víc polykat a nešlo to, a to jsme byli teprv v bazénu, kdy jsem každou chvíli měla v puse reálně vodu a mohla jsem se nadýchávat často nad hladinou. Instruktorka poradila pořádně pít a být hydratovaná, což mi na druhý den dost pomohlo a ten problém už jsem neměla (třetí jsem to zas podcenila a bylo to zpět).

Druhý den: v moři

Před druhým dnem jsem už měla konkrétní obavy. Z té hloubky, z které už tak snadno neuteču, že si budeme muset sundavat masku pod vodou a že se nalokám a budu to potřebovat vykašlat a nebudu to pod vodou umět. Taky už jsem měla nastudováno něco z e-learningu, takže jsem byla iracionálně přesvědčená, že mám určitě budu ten případ co má vzduchovou bublinku v zubu a bude mě bolet zub. A samozřejmě jsem se bála ekvalizace (vyrovnávání tlaku) a bolesti uší až půjdeme do hloubky. Nedělala jsem to vždycky správně včas, takže občas jsem pocítila počínající bolest, ale šlo mi s tím snadno a dobře pracovat. Dělali jsme:

• příprava výstroje – to se dělá vždycky, to už ani není cvičení.
• test plavání a floating (držení se na hladině) – haha, to byla jediná věc, u které jsem si jako dobrý plavec říkala, že bude brnkačka, ale v neoprénu (navíc jsme měli na sobě dva) mi skoro plavat nešlo, bylo to dost vysilující a nemohla jsem se v tom ani plně flexibilně pohybovat jak jsem zvyklá. Začla jsem kraulem, pokračovala prsama a dojela to čubičkou, ale prošlo to.
• giant step – “skok” do vody v kompletní potápěčské výstroji,
• sestup na dno a setrvání na dně v kleče – tady jsem se na první pokus vrátila na hladinu, nešlo mi sestoupit, na druhý pokus už se mi to povedlo, ale vůbec mi nešlo “být v klidu na dně”, vůbec jsem si nedokázala kleknout. Nohy mi šly pořád dopředu a nahoru nad hlavu, nemohla jsem je vůbec dostat pod sebe. Když už jsem si klekla, tak mě po chvíli nějaká vlnka nebo jen můj pohyb mimo těžiště rozhodila a byla jsem zas na začátku. Instruktorka mi musela přidat 1,5kg závaží navíc, abych tak nelítala. Dost jsem si u toho zamakala, ale paradoxně mě to celkem uklidnilo, protože i když jsem se u toho trochu zadýchala a byla furt v úplně pitomých polohách, tak to nebylo nekomfortní, nevadilo mi být překlopená, na zádech, hlavou dolu. Jediný co mi vadilo, jak tam všichni klečí a čekají, až se mi to povede.
• plavání po dně – pak už jsme dělali to, co běžně dělají potápěči. Plavali jsme po dně a koukali se okolo. Chviličku mi to trvalo, než jsem se všimla, že už je na co koukat, protože do té doby jsem řešila jen abych zvládla co je potřeba.
• výstup – po odkomunikování, že jdeme nahoru jsme hezky pomaloučku vyplavali
• záchrana tonoucího a ošetření křeče v noze – to jsme dělali už na hladině, ve dvojici jsme druhého zbavovali křečí a vyzkoušeli si 3 způsoby jak dotáhnout člověka, co mi nepomáhá nebo je v panice zpátky k lodi.

Na druhý ponor si Anitha zavolala na výpomoc Francouze Mária, aby nás 6 líp uhlídala. Myslím, že to teda bylo hlavně kvůli mě, protože jsem ho měla pořád za zadkem, ale byla jsem za to ráda. Občas mě trochu stáhnul dolů, abych neuplavala na hladinu nebo vytáhl nahoru, abych neokopávala korály.

Při prvním ponoru jsme byli 7,3 metrů hluboko, při druhém 14 metrů (mělo se jít jen do 12, ale Mário říkal, že jsme s buddym tak bezproblémově sestupovali, že nás nechtěl zastavovat). Za tohle překročení jsem byla docela ráda, protože jsem neměla tušení v jaké hloubce jsme a to, že mi zbývá zvládnout jen o 4 metry víc, mi dodalo sebevědomí, že nebudu mít problém tu hloubku zvládnout.

Nejtěžší pro mě byl ten plavecký test na začátku. Měla jsem sice spoustu problémů s rovnováhou a udržení hloubky, ve které mám být, ale moje obavy se postupně začly rozplývat. Trošku mi dělalo problém, že jsem chvilkama nikoho neviděla a najednou jsem tam byla úplně sama. Ale jednak jsem se vždycky rychle zorientovala a jednak jsem už neměla strach, že kdybych se doopravdicky ztratila, že bych neuměla bezpečně vystoupat na hladinu.

Nejemotivnější okmažik nastal, když jsem se zoreintovala v situaci, začla si plně všímat kde mám buddyho (do té doby jsem spíš řešila problémy sama se sebou) a otevřel se mi podmořský svět. Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila, že jsou kolem nás korály, viděla první hvězdice a první rybu a došlo mi, že už děláme to, kvůli čemu tenhle kurz podstupuju. Objevujeme podmořský svět. Že jsem to dokázala, že už jsem tady a že se mi to líbí. Že už jsem prakticky potápěč. Bylo to tak silné, že jsem málem začla brečet, ale pak mi došlo, že si nechci nabrečet do masky nebo si ji zamlžit, tak jsem se radši uklidnila.

Třetí den: v moři

Chvíli jsem se na druhý den těšila a ničeho se nebála. Mí dobří kamarádi mě uklidnili, že když jsme si nesundávali masku pod mořem dnes, budem to určitě dělat zítra. To mě zas trochu znervóznělo. Druhý den jsme dostali kompas a každý na jeden z ponorů i computer a nacvičovali:

• změna polohy – dostat se z vertikální do horizontální pod vodou do vertikální a naopak, to mi zrovna šlo nejlíp,
• sundat a znovu nandat závaží – to mi naopak nešlo, těch 7,6 kila bylo nějak nad moje síly a ještě jak jsem to sundala jsem se začala různě převracet (což mi nijak zásadně nevadilo), nakonec mi to museli pomoct nandat oba instruktoři naráz. Ještě jsem nepochopila, při jaké konkrétní situaci bych toto potřebovala udělat (sundat chápu, nandat zpátky ne), tak doufám, že mě to nepotká, to bych asi měla problém,
• sundat a nandat výstroj – tohle taky nevím, kdy budu potřebovat, netrénovali jsme komplet sundání jako v bazénu, ale jen rozepnutí všeho a ponechání na jednom rameni,
• navigace pod vodou – plavání pryč podle kompasu a návrat zpět na stejné místo, tohle jsme nacvičovali taky na hladině, jinak bychom se asi poztráceli,
• sestup do 18 metrů – certifikace je do 18 metrů, takže jsme si museli tuhle hloubku vyzkoušet, šlo to úplně bez problémů, ale neměla jsem zrovna na tuto část computer, takže ani přesně nevím, kdy jsme v té hloubce přesně byli (hloubkovou orientaci teda nemám vůbec, tuším tak od 2 metrů pod hladinou),
• safety stop – bezpečnostní tříminutová zastávka v 5 metrech před vyplutím na hladinu,
• controlled emergency swimming ascent – kontrolovaný nouzový výstup plaváním, pro případ, že je člověk třeba bez vzduchu i bez buddyho, od kterého si může půjčit a musí se prostě dostat na hladinu dřív, než mu dojde vzduch v plicích, ale pokud možno bezpečně. Tohle jsme trénovali horizontálně na hladině (ale samozřejmě s hlavou pod vodou),
• log – dostali jsme potápěčský deníček, do kterého se zapisují informace o ponorech a vyplnili si do něj svoje první 4 ponory.

Druhý den v moři jsem vysloveně měla pocit, že už začínám vědět co dělám. Dokázala jsem se držet skupiny a plavat po boku buddyho, dobře jsem ekvalizovala, dokázala jsem kontrolovat hloubku, chápat co se po mně chce a dělat to (ať už jakkoliv neohrabaně). Neměla jsem z ničeho strach a užívala si tu hloubku a všechno co jsem viděla. Instruktorka už měla ukazovátko a světlo a ukazovala nám kam se koukat. To už jsem měla opravdovou radost z potápění.

Hodně mě bavilo mít na ruce computer a sledovat hloubku v jaké jsme. Při prvním ponoru jsme byli v hloubce 14,5 metrů a ponor trval 42 minut. Při druhém jsme byli v hloubce 18 metrů (ve skutečnosti teda 18,9, ale tam jsme neměli co dělat, takže to se nepíše) a ponor trval 28 minut.

Nejvíc mě aktuálně trápí, že ještě absolutně nemám pod mořem odhad vzdálenosti a okopávám dno (trochu paradoxně) dřív než si všimnu, že to hrozí. Nechci ubližovat korálům, ale ještě nevím, jak na to.

E-learning a test

Část samostudia jsem celkem podcenila. Respektive čas na něj jsem podcenila – i když teoreticky jsem asi test mohla dělat až po ponorech, ty informace se jednak hodí už v průběhu (i když to důležité řeknou na místě) a jednak v těch 3 dnech není na studium moc čas. První den jsem byla unavená mentálně, byla jsem trošku rozhozená, že to není žádná brnkačka, druhý den jsem zas byla unavená fyzicky po skoro celém dni na moři. Navíc jsem podcenila rozsah, je to mraky textu a poctivé pročtení bude na 10+ hodin (jen všechny průběžné kvízové otázky a finální test mi trvaly 5+ hodin).

Nestihla jsem pak věnovat tolik pozornosti všemu, dost jsem skenovala, test jsem dělala o půlnoci před třetím dnem. Větší pozornost jsem měla věnovat hlavně kapitolám o diving skills. To by mi asi pomohlo.

Test jako takový je v pohodě, je to 50 otázek, je potřeba splnit na 75 % (já měla 96 % a jak říkám, fakt jsem to neměla přečtený úplně, to ještě musím dohnat. Je to hodně zaměřený na bezpečnost, nejsou to žádné chytáky, ale vesměs ty nejdůležitější věci, co by měl člověk znát. Na dost otázek jsem odpověď reálně znala už přímo z kurzu.

Poznámka pro příští potápění

Na příště mám ještě trochu obavy z nové (jiné) výstroje a hlavně masky, to je věc co mi může reálně nesedět a zamlžovat se (doteď jsem měla štěstí, že se mi to stalo jen v bazénu). Ale došlo mi, že zrovna to odmlžování masky se dá natrénovat a nepotřebuju na to komplet výstroj, stačí mi ta maska. Takže můj plán je stihnout to ještě někde párkrát zkusit než půjdu na další ponor.

Takže plán do příštího potápění je jasný:

• natrénovat odmlžování masky (přijde mi to jako věc, co by mi přišlo nejužitečnější mít i vlastní, ale myslím, že se mi to nebude chtít všude po světě tahat, ale uvidím),
• nastudovat rybičky a korály a vůbec zjistit, kde se zjišťuje jaké rybičky a jaké zajímavosti můžu v dané potápěčské lokalitě vidět,
• nastudovat si trochu ještě e-learning – už jsem si udělala poznámky věcí, co si musím pamatovat, ale mohla bych zapomenout (hlavně příprava výstroje, ale i co mi třeba pomáhalo dělat pod vodou), musím si nastudovat signály (občas jsem věděla, že ten znak znám, ale měla jsem víc variant, co znamená),
• pustit si i nějaká videíčka, z kterých třeba věci líp pochopím.