Istanbul

Den před mým odjezdem do Istanbulu mi kamarádka vyprávěla, jak tam kdysi jeli autem z Bulharska a z dálky viděli město. Jeli ještě dobu a pořád před sebou měli ten samý obraz velkoměsta. Je to tak, Istanbul je obrovský. Žije tu 14 milionů lidí a všude je jich hodně. A to jsem měla pocit, že většinou jsem potkávala místní, i když věřím, že jsem se často nechala spíš zmást turisty buď přímo z Turecka nebo z okolních států, kteří zkrátka vypadají podobně. Evropanů tu ale bylo málo.

Obecně jsem měla pocit, že je to takové hodně mužské město. Nevím, ženy jsou asi doma, ale když opomenu turistická místa, potkávala jsem ženy v poměru tak jednu za 20 mužů. Lidé jsou tu hodně příjemní, prakticky kdykoliv jsem někde zaváhala kudy jít nebo jak něco udělat, hned se mě někdo ujal a nabídl mi pomoc. A to zdaleka ani polovina z nich neměla svůj obchod, do kterého by mě chtěli nalákat. Ani na tržištích jsem si nepřipadala nekomfortně jako v některých jiných zemích, kdy vás lákají na věci co prodávají, nenechávají odejít a pak se ještě urazí a řeknou si pod fousy něco ošklivého, když si nic nekoupíte. Čímž ale neříkám, že jsem neodpovídala na otázku odkud jsem asi tak dvacetkrát denně. 

Přílet do Istanbulu

Letěla jsem přímým spojem z Prahy se společností Pegasus. Let je rychlovka, trvá to dvě a půl hodiny. Přílétá se na vzdálenější letiště Sabiha Gockem. Já měla bydlení v oblasti Beyonglu, což je u Taksim square (centrum), asi hodinu cesty z letiště. V takovém případě je cesta hodně jednoduchá a levná. Jela jsem autobusem Havabus, který stojí přímo před letištěm, stačí vylézt východem, přejít dvě ulice a tam je spoustu autobusů, i tento (s velkým nápisem „Havabus“, prakticky to nejde přehlédnout). Pozor jen, že jezdí i do jiných destinací. Je to skoro přímá linka, má jednu zastávku. Cesta stála 18 TLY, autobus jezdí od 4.00 do 1.00, takže pořád. Platí se u řidiče, ale normálně nastoupíte do autobusu, sednete si a řidič až pak všechny obejde a vybere si peníze v hotovosti (u předních dveří to vypadalo že je i něco na platbu kartou, ale neodvážila jsem se zkusit tenhle evidentně dobře zaběhnutý mechanismus jakkoliv komplikovat). 

Doprava po městě

I po městě je to ultrajednoduché. Centrum se dá zvládnout úplně v pohodě pěšky, vzdálenosti hlavních památek nejsou velké, Istanbul je lehce kopcovitý. Na delší vzdálenosti je tu metro a tramvaje. Pokud pojedete cca víc jak třikrát, už se místo jednorázových tokenů za asi 5 TLY vyplatí pořídit si Istanbul card. Ta stojí 6 TLY, kupuje se v automatu u významnějších zastávek (já ji koupila na Sultanahmet) a předplácí se na ni kredit. Dobít jde na úplně jakékoliv zastávce a kromě metra a tramvaje funguje i na dopravu lodí mezi evropskou a asijskou částí Istanbulu, na lanovku nebo na „historickou“ tramvaj. 

Spice market

S Istanbulem se hodně skloňuje Grand Bazaar. Jako nevim. Všude ti řeknou, že to je must. Byla jsem, viděla jsem, nechápu. Je to taková velká tržnice cetek všemožného druhu. Nic co potřebuješ, ale ani nic moc co by bylo nějak pěkný. Spousta zlatých šperků, kabelek, hadrů, nic co by nějak významně převyšovalo „nádheru“ vietnamské tržnice. Občas pěkné talířky a misky, ty jsou malované, tak jsou vždycky pěkné. Občas obchůdek s cukrovinkami, které jsou obecně v Turecku vizuálně hodně pěkné všude, ale tady byly i takové povadlé, jak kdyby tam byly týdny. Bez lítosti se dá vynechat.
Co naopak patří k absolutní špičce trhů, jaké jsem kdy viděla, je nedaleký Spice market. V tom jsem strávila minimálně hodinu a bylo to samý „jéé“. Hodně koření, spoustu cukrovinek, ovoce a ořechů. Taky podle fronty zřejmě hodně oblíbený obchod s kávou Kurukahveci Mehmet Efendi Mahdumlari. Kluci tam jak na běžícím páse balili kafe z velké hromady do kilových pytlíčků a fronta tak padesáti lidí se rychle posouvala, ale vůbec nemizela. 
Na rozdíl od prakticky prázdného Grand Bazaaru se tímto trhem teda musíte trochu prodírat davem převážně místních, kteří sem chodí nakupovat. Kdybych někdy měla žít v Istanbulu, tak bych se úplně těšila na to, jak sem každý týden zajdu koupit něco dobrého.

Věž

Kadikoy – výlet do asijské části Istanbulu

Galatský most

Vede od čtvrti Galata do Eminönü. Na mostu, stejně jako na dalších mostech a na březích Bosporu (to je průliv mezi Černým a Marmarským mořem, který odděluje evropskou a asijskou část Istanbulu) je spoustu rybářů. Ti tu chytají hlavně sledě. Po horní části mostu jezdí tramvaje, v dolní části je jedna restaurace vedle druhé. Nabízí hodně právě ryby.

Turecká snídaně

Měla jsem představu, že turecká snídaně by mohla být zajímavá, ale že si dám hned první den snídani, na kterou asi jen tak nezapomenu jsem nečekala. Turecká snídaně jsou sýry, zelenina, placky, humus, med, marmelády. Šla jsem do Arada Cafe, kde v podstatě všichni jedli totéž, řekla jsem tedy jen že chci tu snídani, co mají všichni. Za chvíli mi přistál na stole čaj, za další chvíli přišel „nosič“ s tácem plným dobrot v malých mističkách, které mi jeho kolega postupně vyskládal na stůl. Fotka, kterou přikládám je moje snídaně, přesně tak, jak jsem ji dostala. Je to teda snídaně běžně pro dva, ale možná by stačila i pro čtyři.

Musím říct, že pro milovníka jídla a ochutnávání byl tohle dokonalý zážitek, který jsem se bála už bude těžké překonat. Bylo to jako jít na food tour a nemuset nikam chodit. Uklidňovala jsem se, že to zvládnu, jednak mám spoustu času, druhak mi určitě půlka věcí nebude chutnat. Opak byl pravdou, hned několik věcí jsem musela dokonale vyčistit, nešlo to tam nechat. Takže jsem si opravdu dala na čas.Vlevo dole je v podstatě lečo, ale strašně dobré. S dřevěnou lžičkou med s máslem (ale ne úplně klasickým, takovým měkkým, řidším, skoro bych řekla máslová pěna). 

Rate this post

Napsat komentář