Rok 2025: roadtrip Dánskem, camino de Santiago a food trip v Japonsku

Letos to bylo velký. Těžký začátek roku, ale pak 3 velké cesty, na které se nezapomíná. Skvělý zážitky i skvělý lidi. Hodně jsem i odpočívala, spíš teda mentálně než fyzicky. A toho jídla co jsem ochutnala? Skoro se i bojím, aby na tenhle rok šlo vymyslet něco minimálně tak super. Už si trochu připadám jak feťák života co musí pořád navyšovat dávky. Ale tak by to s životem mělo být, ne? Každopádně tenhle rok se mi podařilo:

• být 123 dní v zahraničí,
• navštívit 12 zemí, z toho 3 poprvé.

Ze života

Než se dostanu k cestovatelským zápiskům, něco z toho, co se dělo kolem i co se tím prolínalo.

Smutný začátek roku

Nerada začínám report smutně, ale i to k životu patří. V dubnu mě máma po dlouhé nemoci opustila. Nikomu bych nepřála vidět rodiče a blízké umírat dlouho a trpět bezmocí do chvíle, kdy je smrt vysvobozením. Ale je to i něco, díky čemu jsme měly prostor na vše důležité. Od sdílení emocí a pochopení, přes historky, které jsme si nikdy neřekly, až po drby z historie rodiny. Nezůstalo nic co bych mámě nestihla říct ani nic co bych ještě potřebovala slyšet. Perfektní uzavření. A za to jsem fakt moc ráda, každý to štěstí nemá.

Po skoro roce, kdy jsem tak trochu opustila svůj život a měla jen jeden úkol, postarat se o mámu, jsem se najednou měla vrátit zpátky. Jako nejspíš trochu jiný člověk. Překvapilo jak divné pro mě bylo vrátit se i k tomu co miluju a co mi chybělo, jako třeba cestování. Musela jsem se chvíli hledat a možná se hledám až doteď.

Jak jsme nekoupili coworking a neotevřeli kavárnu ve Vietnamu

V červenci kamarádi z BBAC přišli s možností odkoupit funkční coworking & coliving space ve Vietnamu a přizvali mě k tomu. To místo jsme už všichni znali a byli jsme z toho dost nadšení, já hlavně z možnosti vybudovat v rámci místa i kavárnu, což, jak víme, je můj letitý sen. Sen, který krachuje na tom, že mém druhém snu (cestování), kvůli kterému se nechci upsat dlouhodobě jednomu místu, takže dává absolutní smysl za to místo nezvolit Prahu, ale Vietnam.

Každopádně po tom, co jsme prošli celým procesem před koupí, prodávající odstoupil s odůvodněním, lehce parafrázuji, že když viděl to nadšení a nápady s jakými do toho jdeme, že už vlastně není vyhořelej a nechce to prodat.

Za 2 týdny jsem tam měla přiletět a letenku jsem radši nechala propadnout. Protože být někde, kde jsme si to celý představovali jinak se nám nikomu nechtělo. Navíc tam tou dobou byly obrovské povodně. Tak to tak asi mělo být a sešli jsme se raději v Thajsku. Každopádně leccos nás to naučilo do dalších byznysů, hlavně asi držet se dat, checklistu a ne srdíčka.

Jak jde travel byznys

Je to už skoro rok a půl co nepracuju pro klienty a víc jak půl roku, co se můžu fulltime věnovat travel blogu. Pravda je, že jsem mezitím měla hned několik „opravdových dovolených“, což je něco co z celého svého dosavadního života prakticky neznám. Dokonce jsem s sebou jednou 3 týdny ani neměla notebook. I tak jsem publikovala desítky článků a i pár překladů do angličtiny a španělštiny.

Poprvé jsem si na sebe vydělala už v červenci, ale bylo to dost díky tomu, že jsem zrovna nikam kromě Balatonu necestovala. Třeba na Japonsko a JV Asii v listopadu jsem si myslím úplně nevydělala. Každopádně čísla jsou rostoucí a to i po sezóně, takže je to na dobrý cestě. Musí být, úspory se tenčí a akcie Googlu prodávat nechci. Svou původní profesi jsem už prakticky zapomněla.

To nejlepší z cest 2025

A už je čas na to cestování:

• nejlepší food trip – Japonsko,
• nová věc, co jsem se naučila (trošičku) – freediving (Chorvatsko),
• splněný sen – viděla jsem pandu! (Tokyo, Japonsko),
• nejsilnější zážitek – příchod před katedrálu v Santiagu po tom, co jsem tam došla pěšky z Portugalska,
• nejvíc já ve svém živlu – roadtrip Dánskem.

Kambodža

Moje první cesta roku byla vzhledem k okolnostem spontánní a vyrazila jsem za kamarády do Kambodži. Nejdřív do Siem Reap, kde je megaslavný Angkor Wat a taky tam zrovna slavili khmérský nový rok, což v zásadě spočívá v tom, že všude kam jdete vás zlejou vodou. Siem Reap je mimochodem město se slušným potenciálem pro digitální nomádství.

Pak jsme vyrazili do hlavního města Phnom Penh, který na rozdíl odturistického Siem Reap není až tak připravený pro turisty (rozuměj sehnat kafíčko jak mám ráda, nedejbože avokádový toust, to byl nadlidský výkon). Odtud jsme odjeli na jih do Kampotu, abychom ochutnali kampotský pepř na každém jídle, od steaku až po ananas. A nakonec relax, flow v cabaně u bazénu a potápění u ostrůvku Koh Koun.

Před odletem domů jsem se stavila ještě na pár dní v Bangkoku, pojíst trochu pad thai a mango sticky rice.

Katamarán v Chorvatsku

V červnu jsem vyrazila na katamarán na Flow do Chorvatska , předtím ještě se zastávkou ve Splitu. Na plachetnice jsem zvyklá, katamarán byla moje premiéra. Ale hlavně jsem ještě nikdy nezažila soulodění a tady soulodilo hned snad 18 lodí. Každý den nějaká nová formace lodí, i nějaké workshopy, večerní párty a vodní hrátky včetně wakeboardu. Konečně jsem se tu dostala i k freedivingu, docela mě to i chytlo, ale jak už to tak s vodními sporty bývá, potřebuješ k tomu moře a buddyho co taky freedivuje, takže jsem už do konce roku nepotrénovala.

Jak jsem nepřeplavala Balaton

Balaton crossing, jak název napovídá, přeplavba Balatonu. Byl to krásný plán na open water závody s Freestylers, měla jsem natrénováno z bazénu, z Hostivaře a ze Lhoty, ale bohužel, počasí tomu nechtělo a závod dvakrát o týden odložili. Na ten původní termín už jsme prakticky byli na cestě, takže jsme dojeli, zaplavali si u břehu (ty vlny trošku nepříjemný byly), udělali pár výletů a trochu cyklistiky a konec.

Na letošek jsem pro změnu odklikla RVSP na Verdon Swim Experience, tak uvidíme.

Roadtrip Dánskem

Už jsem zvažovala, že podniknu svůj dlouho vysněný severský roadtrip, ale pořád na něj nebylo dostatečné množství času, tak jsem si nejdřív pohrávala s myšlenkou, že odjedu trajektem i s autem na Island se zastávkou na Faerských ostrovech, ale pak mi to taky přišlo moc složitý, drahý a dlouhý, tak jsem zůstala u Dánska, ale projela ho celý, skrz naskrz.

Nejvíc se mi líbilo v Jutsku, kam se budu chtít ještě určitě vrátit. Miluju tu architekturu, severský pláže, voňavý pekárny, maličký městečka a hygge všude okolo. A taky jsem viděla hodně tuleňů a jelenů. Rozhodně top destinace.

370 km na konec světa

Na přelomu srpna a září jsem šla Camino de Santiago z Porta. Portugalskou pobřežní cestou jsem za 18 dní došla do Santiaga de Compostela a odtud až na „konec světa“ do Finisterre. 370 kilometrů.

Pojala jsem to klasicky trochu po svém a vzhledem k tomu, že moje předchozí zkušeností s chozením byly zhruba na úrovni „umím dojít do kavárny“, naplánovala jsem si celou cestu spíš jako food tour. A fungovalo to.

Přijít do Santiaga před katedrálu byl obrovsky silný zážitek, možná i nejsilnější. Naplánovala jsem si to tak, abych dorazila už dopoledne a pak jsem na náměstí před katedrálou strávila i s ostatními poutníky prakticky zbytek dne. Nemohla jsem odejít, protože to už by to skončilo.

Ve skutečnosti neskončilo, protože jsem ještě měla v plánu dojít o kousek dál do Finisterre. Dala jsem si ale den pauzu v Santiagu, což byla možná trošku chyba, protože první den jsem si trochu nebyla jistá jestli se mi ještě chce. Ale došla jsem. U majáku Fisterra byla mlha, pršelo, foukal vítr, takže západ slunce jak z katalogu pro poutníky nebyl, ale za to to tam vypadalo tak, jak si představuju skutečný konec světa.

Dost zvažuju, že bych šla znovu (asi francouzskou trasu), ale jednak mi to pak komplikuje jiné plány a jednak se bojím, že by to už podruhé nebyl takový zážitek. Z toho důvodu jsem koukala i na jiné trasy, líbí se mi Fisherman’s trail na jihu Portugalska a Prosecco Hills v Itálii (ten někam narvu určitě, má jen 51 km a zní to slibně).

Soul

Říkala jsem si, že cestu do Japonska s něčím spojím a v letenkách vyšel nejlíp Soul. Tady mě kromě jídla hodně bavilo, jak turistům půjčují všude hanboky, aby se mohli hezky fotit. A abych si je já mohla fotit. Opravdové korejské BBQ bylo super, ale ve výsledku jen takový předskokan japonské gastroscény.

Japonský foodtrip

V Japonsku jsme byli společně s kamarády, díky čemuž jsem se dozvěděla, že existují turistické atrakce, o kterých jsem dosud neměla tušení. Arkády, pachinko, obchoďák s pokémonama a já nevím co ještě. Taky místa, o kterých jsem měla tušení, ale nikdy bych se neodvážila, jako capibara kavárna (kde k mému překvapení neměli kafe).

Obecně je Japonsko plné bizárů. Co by se mi ale líbilo, kdyby se rozšířilo do Evropy jsou japonské záchody. V každý blbý zastávce metra si sedneš na vyhřívaný prkýnko. A ještě ti k tomu pouští audio tekoucí vody, takže nikdy nečůráš sám. A teplá sprška.

Japonska jsme projeli jen malou část, takže se tam budu muset vrátit (můžu už?). Tokyo, kde jsem viděla poprvý v životě pandu a koupila si santoku nůž, který se teď bojím používat jak je ostrý. Osaku, do které jsme se svezli Shinkansenem, kterým jsme pak už chtěli jezdit pořád. I když upřímně, myslela jsem, že to bude rychlejší. Kyoto je za mě zatím nejhezčí město (s velkou koncentrací turisticky zajímavých památek), i když mu teda úspěšně konkuruje Kobe (přinejmenším názvem), kde mají lanovku co vede přes botanickou zahradu vysoko nad město. Kromě toho jsme byli v Himeji a v Nara podívat se na jeleny. Těch bylo mraky, hezky se klaněli a když jsem zrovna měla v ruce jelení cookies, tak to jsem se trochu bála o život.

No ale přes zbytečně zdlouhavý úvod k tomu hlavnímu. Nejlepší foodtrip ever. Neměla jsem jediný jídlo co by bylo průměrný. Snědli jsme asi tucet ramenů, takže hluboko pod plánem, kila wagyu včetně waygu sushi, tonkatsu, gyukatsu, okonomyiaki, gyozy, no prostě všechno. A všechno mega dobrý.

Chiang Mai a Georgetown

Z Japonska jsem ještě přeletěla do Chiang Mai v Thajsku. Po japonské fulltime dovolené jsem se potřebovala trošku vrátit do nějaké rutiny, takže jsem ani nebyla pořádně na výletu mimo město, což je teda škoda, protože právě okolí je tam nádherné. Ale samotné město taky nezklame. Chrámů je tam teda víc jak turistů. Jídlo nebylo špatný, ale v konkurenci s Japonskem to Thajsko nemělo lehký. Pobavilo mě, že v Chiang Mai je strašně moc japonských restaurací, dokonce i sushi na street food marketu.

Z Chiang Mai ještě do Georgetownu na Penangu v Malajsii. Trochu byznys trip, okouknout potenciál. Ukázalo se, že spíš ne. Ale město je fajn, hodně tu frčí nyonya kuchyně, takže modrá rýže byla skoro každý den.

Vánoční trhy ve Wroclawi

A nakonec nějaké ty vánoční trhy. Ve Wroclawi jsem byla naposled asi před sto lety, ještě na nějaké Google akci a hrozně se mi to město líbilo. A jo, i teď to bylo o vánocích krásný. Popila jsem svařáček z wroclawské boty a jela zas domu.

Plán na rok 2026

Tak tentokrát zase plánovat můžu, ale naplánováno nemám skoro nic. Ocitla jsem se tradičně v pasti rozhodovací paralýzy, kdy můžu kamkoliv, takže nevím kam. Sólo cestování mám ráda, ale ne všechno chci prožívat a ochutnávat sama. Každopádně dvě věci už v kalendáři mám. V únoru se budu potápět na Maledivách. Jedu na celý týden na loď, potápění každý den. To se mega těším. Ještě možná o maličko víc v prosinci na Raja Ampat v Indonésii, což je jedna z biologicky nejbohatších mořských oblastí a top destinace na potápění.

Jinak toho mám v hlavě strašně moc. Kupí se mi tam nerealizované plány z minulých let i nové nápady. Chci na Aljašku, na nějaké další camino, dala bych roadtrip do Francie nebo Itálie, ale pořád na mě čeká i ten sever. Skáčou na mě hezký letenky do Arménie a taky už je na čase se vrátit k myšlence Jižní Ameriky, ale tak dlouhý trip taky nevím kam dát. Takže se spíš jako obvykle nechápe překvapit.