Rok 2024: Konec kariéry, potápění, Jihovýchodní Asie, Londýn a severní Itálie

Tenhle rok nešel vůbec podle plánu, ani cestovatelsky, ani pracovně. Měla jsem velkolepé plány a některé jsem musela rušit, jiné ani nestihla začít realizovat. Skoro 7 měsíců jsem vůbec nevytáhla paty za hranice. Já vím, pro většinu lidí to může být normální věc, ale pro mě je cestování největší vášeň a takovou pauzu od svého životního stylu jsem neměla za posledních 10 let, možná víc.

Na volné noze jsem přes 13 let a od začátku jsem to směřovala k tomu, abych žila svobodně, v pohodě, klidu a podle sebe. Abych mohla kdykoliv kamkoliv, abych byla jak se říká „location independent“ a mohla si kupovat jen jednosměrné letenky. O tuhle svobodu jsem na čas nekontrolovaně přišla a vlastně to v té situaci ani nebylo to nejhorší. No i tak jsem v roce 2024 zvládla:

• být v zahraničí 67 dní,
• navštívit 8 zemí, z toho žádnou poprvé.

Máma

Staly se dvě zásadní věci. Teda jedna, která tak trochu vedla k druhé. V květnu byla moje máma nečekaně hospitalizovaná a následně propuštěná s terminální diagnózou do domácí paliativní péče.

Od té doby proběhlo v součtu asi 7 týdnů hospitalizací s postupně se přidávajícími komplikacemi, i nějaká paliativní léčba, kvůli té jsem se i přestěhovala k mámě, protože byla ambulantní, takže dvakrát týdně zajet do nemocnice. Je to nahoru a dolů, teď aktuálně realtivně stabilní. Což se může každou chvíli zase změnit, nevíme hodiny ani dne. Nechci zacházet do přílišných detailů, ale sdílím to, protože tohle zásadně ovlivnilo můj rok.

Zkrátka člověk míní a život mění a letos jsem prostě byla tam, kde bylo potřeba abych byla. A koneckonců nám to nadělilo docela dost společně stráveného času, i když ne úplně ideálně.

Konec kariéry

A ta druhá věc. Skončila jsem kariéru. Je to věc, kterou jsem v hlavě už sice měla na později, ale tohle jí dramaticky uspíšilo.

Samozřejmě jsem vůbec neměla tušení, co bude dál, jak dlouho mě bude máma potřebovat, jak to pro mě bude psychicky a časově náročné. Nevěděla jsem nic, ale tušila jsem, že nebudu mít svůj čas pod kontrolou, že mě bude stresovat, že ani jedno nedělám pořádně a že nejspíš nebudu mít na klientskou práci ani pomyšlení. A že se pak na mě začne valit lavina.

Já mám povahu takové věci pořádně promyslet, vyhodnotit, pár měsíců overthinkovat a pak připravit dokonalý plán. Tak tohle jsem přeskočila a po krátkém vyhodnocení, že časově možná ano, ale mentálně mi nijak neuleví, když předám jen část klientů, jsem prakticky ze dne na den jsem zmobilizovala své PPC kolegy a kamarády, aby dokázali mé klienty převzít ASAP. Podařilo se to předat v intervalu „od příštího pondělí“ do „prvního za dva měsíce“, přecijen jsem měla i korporátního klienta, ale za mě všechno rychle a hladce, na to, že jsem to udělala úplně bez varování a ani jsem nevysvětlovala proč. Neměla jsem sice nikde smluvní výpovědní dobu, ale zas nechceš zakončit úspěšnou kariéru hodinovou výpovědí a čau.

Takže od srpna jsem asi fulltime travel blogerka. Neříkám fulltime travelerka, protože to teď opravdu nejsem. Občas z legrace říkám, že jsem rentiérka, protože mě teď živí vedle travel blogu hlavně investiční výnosy. Když pominu okolnosti, tak je to dobrá věc, mít čas k využití teď místo hromadění nejasného objemu úspor na důchod.

Svaly a činky

Vlastně se stala ještě jedna významná událost, málem bych zapomněla. Samozřejmě už začínám pociťovat že stárnu a teď jsem měla dost dlouho v přímém přenosu jak to všechno komplikuje, když člověk ve stáří není ve formě. Naskočila jsem na intenzivní tříměsíční program Amazing12 (5x týdně posilovna s progresivním navýšením váhy + dodržování jídelníčku). Nad tímto jsem uvažovala už taky víckrát, ale teď jsem jednak měla trochu větší motivaci a jednak jsem věděla, že tentokrát asi budu 3 měsíce v kuse v Praze, abych to mohla odcvičit.

Dopadlo to dobře, nevynechala jsem jediný trénink, poctivě jsem papala a musím říct, že ten režim, limity a pohyb mi hodně pomohly i psychicky. Jsem teď silnější a hezčí 🙂 ale neřekli mi, jaký je to scam, teď musím posilovat dál už nafurt, abych o ty svaly nepřišla.

To nejlepší z cest 2024

Ale teď už zase zpátky k cestování.

• nejlepší místo pro digitální nomády – Hoi An (Vietnam),
• památka, co mi vyrazila dech – Teatro Olimpico (Vicenza, Itálie),
• nejlepší streetfood – Kampung Baru (Kuala Lumpur),
• nová věc, co jsem se naučila – potápění (Hoi An, Vietnam),
• nejlepší foodie zážitek – čínský hot pot (Singapur),
• nejlepší objevená zahraniční kuchyně – nyonya (Melaka, Malajsie)
• nejlepší let – business class v Boeing 777 od Qatar Airways (na trase SGN-DOH).

Malajsie

Zimu až do konce února jsem trávila tentokrát v Praze, takže sluníčko už jsem fakt potřebovala. Vyrazila jsem tedy do Malajsie, konkrétně do Kuala Lumpur, kde jsem měla v plánu hlavně ochutnávat streetfood, plavat ve střešním bazénu a trochu si změnou prostředí a výhodných časovým posunem víc nakopnout pracovní flow.

Oblíbila jsem si streetfood do Kampung Baru a výhled přes Saloma Link na Petronas Towers, jídlo v čínské čtvrti a práci v místním WeWorku.

Z Kuala Lumpur jsem vyrazila do Melaky, což je celkem historické malajsijské město, kolem historického centra vede řeka a je tam vyhlášený night market. Byla jsem tu jen na víkend, ale klidně bych tu dokázala být dýl, má to tu atmosféru a bavila mě kuchyně nyonya, což jsou potomci čínských imigrantů do Malajsie, kteří tu mají silnou komunitu. Obecně jsem si v Malajsii a později ještě v Singapuru dost uvědomila, že Čína, kterou úplně na whishlistu nemám se tam asi probojuje právě díky čínské kuchyni.

Pak jsem přejela do Johor Bahru, hned u hranic se Singapurem. Dala jsem si to schválně, že tam nic moc není, abych si udělala pauzičku od potřeby někam chodit něco objevovat. A fakt tam nic nebylo, prošla jsem místní trhy, jedla v čínské restauraci a pak už jen střídala práci s bazénem.

Singapur

Z Johor Bahru jsem přejela do Singapuru. Je to taková zábavná cesta vláčkem přes řeku Johor (kterou prochází hranice) co trvá 5 minut (fakt, že jo, přeměřila jsem jim to). Pak teda musíte ještě na bus do centra Singapuru, to trvá asi hodinu.

Singapur je moje oblíbené asijské město, snažím se sem při cestách po Jihovýchodní Asii směřovat přestupy, abych se tu mohla zastavit. Tentokrát jsem tu měla sraz s kamarády z Dubaje, ale přijela jsem schválně o 2 dny dřív, abych si v klidu prošla svá oblíbená místa. Je jich moc. Mám tu nejradši Gardens by the bay a taky Arab street se spoustou pomalovaných fasád. A taky tu mám “už svoje” ramen místo. Místo kde jsem objevila ramen při své první návštěvě Singapuru dřív, než byl ramen v Praze a než jsem vůbec věděla co to je. Zvažuju, že ze svého bucket listu škrtnu “bydlet v Marina Bay Sands”. Jednak na to furt nemám (nechci tolik dát), protože je to každým rokem dražší a jednak už mi to nepřijde tak super.

Ostatně další věc, co jsem objevila před lety v Singapuru jsou kapsulové hostely. Sdílený pokoj, kde máte ale vlastní uzavřený „pokojíček“ (velikosti o něco větší než je postel, prostě taková kapsulka). Takže proč bydlet v hotelu s infinity poolem v 57. patře, když můžete bydlet za zlomek ceny přímo uprostřed Chinatown, že.

S kamarády z Dubaje a kamarádem ze Singapuru jsem pak mimo jiných zážitků zašli na čínský hot pot. To je taková věc co není úplně ideálně solo traveler friendly. Stejně jako jakékoliv jiné sdílení jídla, je dobré mít na to kamarády. Kdo neznáte hot pot, je to velký hrnec s vroucím vývarem (typ vývaru si vyberete), může jich být víc, hrnce mají přepážku. K tomu si naobjednáte suroviny – plátky masa (wagyu nevyjímaje), zeleninu, houby, tofu, mořské plody, nudle, cokoliv. A to si postupně ohříváte přímo na stole a jíte.

Vietnam a potápění

Ze Singapuru jsme s kamarády přelétli do vietnamského Da Nangu a odtud rovnou přejeli do vilky v Hoi An. Je to dost turistické město, díky čemuž má ale zároveň spoustu hipsterských kavárniček, fajn restaurací i cowork a to všechno uprostřed rýžových polí. Zůstali jsme tu nakonec o pár dní déle než byl plán a umím si představit být tu i pár měsíců. Člověk si i zvykne jezdit na kole v neřízeném ale fungujícím chaosu motorek.

V Hoi An se mi otevřela nová dimenze cestování – podmořský svět. Po letech odkládání jsem si dala kurz potápění, abych získala open water diver certifikaci a mohla se potápět do 18 metrů všude na světě.

Z Hoi An jsme jeli do Nha Trang, vlastně jen kvůli lokalitě na potápění a při druhém ponoru v Madonna Rock jsme proplouvali jeskyní a viděli toho fakt hodně. Pak jsme skončili v horách u Da Lat, uprostřed ničeho. Bydleli jsme na coffee farm, kde jsem si dala kávový workshop s ochutnáváním různých káviček, ale jinak se nám tam úplně moc nelíbilo, radši jsme to obrátili zpátky k moři a pak to Ho Chi Minh.

Ho Chi Minh je zas větší město, je tu také spousta foodie míst, ale oproti Hoi An jsou rozstrkané po větším prostoru. Ale tak nějak pochopitelně tady ve velkoměstě jsme našli pár fakt topových míst. Taky jsme tu u příznačného koktejlu (nebo možná už někdy předtím, nepamatuju, ale bylo to ve Vietnamu) založili mastermindovou skupinu, kterou od té doby poctivě držíme a posouvá nás dál.

Abych nezapomněla, delta Mekongu, tak tam jsme samozřejmě taky byli. Jen na jeden den, výlet lodí po deltě, nějaké to jídlo, návštěva místních továrniček a farem na ledacos.

Z Ho Chi Minh byl pro mě zážitek ještě cesta domů, do Prahy. Naskytl se mi totiž upgrade do business class za výhodnou cenu , tak jsem to (po chvíli váhání) koupila. Protože Qatar Airways má mít nejlepší business class na světě a vlastně mi došlo, že levné letenky hledám už spíš ze sportu než že by to byla nutnost a je na čase si taky užít trochu komfortu. Business class nebo premium economy už jsem letěla několikrát, měla jsem štěstí na upgrade zdarma, ale bylo to na kratších letech nebo s míň super leteckou společností. Tady jsem se pro to prostě rozhodla, že se pohodlně a dobře vyspím. No co si budeme povídat, nevyspala jsem se skoro vůbec, protože jsem přece nechtěla zaspat takovou věc. Ale zážitek to byl i tak veskrze pozitivní. Blbý je, že z toho už není moc cesty zpět. Už nechci lítat zaoceánské lety jinak.

Londýn

V dubnu jsem vyrazila za kamarádkou do Londýna. Bylo to dost o jídle. Takže Borough Market, Camden Market, nějaké ty cupcaky a kafíčka a mezitím projížďka po řece, procházky po městě a vození se double-deckerem, když už nás bolely nožičky. Bydlely jsme v Battersea, což je fakt pěkná čtvrť s klasickými anglickými domy a moc pěkný výhled na město byl z Battersea Lift 109.

Drážďany

V květnu ještě na otočku do Drážďan, kde jsem opět neviděla pořádně Zwinger, protože byl v rekonstrukci, za to jsem tam viděla české korunovační klenoty, co tu vystavovali.

Grand Hotel Pupp v Karlových Varech

Na konci srpna jsem vyrazila na otočku na jednu noc do Karlových Varů. Delší cestování jsem si moc nemohla nebo nechtěla dovolit a tak jsem hledala kde si aspoň na chvíli odpočinout od starostí v nějakém relaxačním wellness v okolí Prahy. To nějak nevyšlo, ale řekla jsem si, že teď je ten pravý čas splnit si malý sen, co mám už dětsví (ani nevím kde se mi to vzalo, musela jsem to mít z nějakého filmu nebo pohádky, Casino Royal ještě ne). Bylo to hodně na pohůdku, procházka po městě, dortíček v Puppu, bazén, knížka, hotelová restaurace, ani se mi nechtělo chodit jinam.

Verona a Bergamo

Po víc než půl roce jsem vyrazila i za hranice, i když jen na otočku. Verona je krásné italské město se skvělými cukrárnami, i když upřímně mám trochu pochybnosti, jestli by bylo vůbec známé, kdyby tu Romeova Julie neměla „svůj“ balkon. Co mě dostalo je sousední městečko Vicenza, kde teda není k vidění prakticky nic, ovšem kromě prvního krytého kamenného divadlo Teatro Olimpico, kde scénografie znázorňuje ulice starověkkých Théb a Scamozziho iluzivní perspektiva vede ulice donekonečna.

Bergamo je sice kousek vedle, ale já se mezitím otočila do Prahy, abych si sem na otočku zalítla znovu. A byla to láska na první pohled. Rovnou to řadím k jednomu z těch nejkrásnějších italských měst. Do Bergama je z Prahy spoustu letů, ale je to „lowcostové“ letiště pro Milán a lidi většinou míří tam. Vůbec nelituju, že pro tuhle rychlou návštěvu jsem zůstala v Bergamu.

Vánoční trhy ve Vídni

Ještě na jedny vánoční trhy na otočku jsem jela s kamarády do Vídně. Říkám si, že do Vídně nějak moc nejezdím na to, jak ji mám celkem blízko a je to vlastně fakt pěkné město, ty historické domy tam jsou monumentální a nádherné a musím říct i vánoční trhy se mi tam dost líbily, bylo jich hodně, byly velké a přišlo mi, že tam není až taková koncentrace cetek jako třeba v Praze, ať nechodím pro příklad daleko. Samozřejmě jsem nevynechala schnitzel a skvělý orangen aperol punsch.

Plán na 2025

Rok 2024 mě s plánováním proškolil a teď stejně nevím jestli a kdy budu moci v tomto roce odjet na nějakou delší cestu. Na teoretické úrovni mi tedy zůstávají plány z loňska a tak nějak do zásoby si připravuju itinerář na Japonsko, řecké ostrovy, Aljašku a roadtrip na Nordkapp, protože jestli mě nepostihne něco fatálního, dřív nebo později se tam určitě vydám. Tipy samozřejmě vítám.