Cabrio v poli

Roadtrip po Evropě — Španělsko a Portugalsko

Konečně se mi podařilo vyrazit na roadtrip do Španělska, o kterém jsem už roky snila, ale posledních pár let to nikdy moc nevyšlo. Protože jsem se ale v Praze přestěhovala tak, že auto skoro nepotřebuju a zároveň jsem začla čím dál víc cestovat, takže chcíplou baterku z dlouhého stání už jsem řešila pravidelně dvakrát do roka, hrozilo, že auto brzo prodám. A tak jsem si řekla „teď, nebo nikdy“, měla to být taková největší a zároveň rozlučková akce s mým červeným cabriem.

Jaký býl můj plán

Nemám ve zvyku mít takhle na výlet přesný plán, nedej bože rozplánováno den po dni co kde budu dělat. Chtěla jsem projet Španělsko plus mínus kolem pobřeží a vrátit se přes Portugalsko zpět. Měla jsem 4 místa, která chci určitě navštívit: Valencie, Gibraltar, Punta de Tarifa a Porto. Zbytek jsem plánovala cestou. Odhad téhle trasy byl kolem 6500 km, realita nakonec 7539 km. Vyrážela jsem 4. července z Prahy a vrátila se 5. srpna, celý roadtrip tedy trval 33 dní.

Jak jsem řešila ubytování?

Nejsem úplně fanoušek stanování a hlavně jsem potřebovala i pracovat, tj. mít nejen kde spát, ale i večer a ráno kde pracovat (mít internet a zásuvky). Vzala jsem si s sebou spacák, že občas přespím pod širákem nebo v autě, ale nakonec se to stalo jen jednou.

Nechtěla jsem se na žádné ubytování vázat a muset někam dojet v konkrétním termínu. Ubytování jsem řešila vždy maximálně předchozí večer, nejčastěji na cestě, pár hodin (i pár desítek minut) před dojezdem.

Kostel po cestě

Protože jsem zůstávala kromě 4 míst na každém jen jednu noc, musela jsem to řešit rychle. Ono hledat třeba třicetkrát bydlení 20 minut, to je 10 hodin života v háji a to jsem fakt nechtěla. Hledala jsem tedy pouze na Bookingu s filtry na internet, dobré hodnocení, nejnižší interval ceny, seřazeno podle ceny. Vybírala jsem vždy z prvních výsledků co mě tak nejvíc zaujalo. Nedávala jsem tomu víc než 5 minut. Nejlevněji jsem bydlela za 9 EUR, nejdráž za 47 (ještě ve Francii), průměr byl pod 20.

Itinerář podle bydlení, ne bydlení podle itineráře

Nejlepší věc co jsem mohla udělat bylo nehledat ho na konkrétním místě (kromě těch pár, kde jsem právě chtěla setrvat pár dní jako třeba ve Valencii nebo v Portu). Hledala jsem v poměrně velkém okruhu mým směrem. Díky tomu jsem se dostala na místa, kam bych vůbec nejela a víc projížděla „španělským venkovem“.

Jinak bych logicky bydlela ve větších, známějších, turističtějších a dražších místech. Tohle byla ta nejlepší část — těšit se, kam mě ubytování zavede. A někdy to fakt stálo hodně za to. A hlavně — nedržela jsem se na hlavních tazích, ale často zajela k vesničkám do vnitrozemí a do hor.

Do Španělska po dálnici, Španělskem mimo dálnice

Ve Španělsku i Portugalsku se platí mýtné brány, což rozhodně nevyjde tak levně jako roční dálniční permanentka v ČR. To by mě zruinovalo, ale hlavně, na roadtripu platí, že cesta je cíl a co bych měla z jízdy po dálnici. Nepotřebovala jsem se přesouvat rychle, ale užívat si krásnou cestu. Kochat se krajinou a tak.

Do Španělska a zpět z Portugalska jsem se ale chtěla dostat co nejrychleji. Co nejrychleji u mě neznamená, že jedu na jeden zátah ideálně přes noc jak do Chorvatska. U mě to znamená klídeček, pohodička, někde se zastavit, něco hezkýho vidět, ale ničím se moc nezdržovat. Německo a Francii jsem tedy vzala po dálnici.

První zastávka Rotthenburg ob der Tauber (1.den)

Městečko po cestě, asi 4 hodiny z Prahy, což byl ideál, protože jsem vyjížděla až po obědě. Hned samotný odjezd se zpozdil, nebyl úplně chytrý nápad naplánovat si ho jen pár hodin po odběrech, bylo mi hodně zle. Dala jsem si dlouhou procházku v Karlínském parku a vyrazila. Cestou z Prahy samá kolona, takže se cesta trochu protáhla, to mi nepřidalo a do Rotthenburgu jsem přijela úplně vyřízená.

Rotthenburg ob der Tauber

Hlavou už se mi honilo spoustu černých myšlenek o tom, že to mám zpátky kousek a vrátím se, že tohle měsíc nezvládnu. Nebo že aspoň nepojedu až na Gibraltar. Spát jsem šla v 8 večer. 10 hodin kvalitního spánku a krásný nový den vše vyřešily. Ráno jsem si prošla městečko, které opravdu stojí za to a hradby, kterými je obehnané a jela dál. Jak se nakonec ukázalo, ten první den byl úplně nejkritičtější z celého roadtripu. Ještěže jsem to nevzdala, čekaly mě už jen samé krásné zážitky.

Štrasburk a Colmar (2. den)

Přijela jsem v odpolední špičce a před Štrasburkem obrovská kolona. Navíc tu pršelo. To ale bohatě vyvážil sám krásný Štrasburk a taky tarte flambée, alsaský cibulový koláč se slaninou.

Štrasburk

Nálada se mi zvedla až na dokonalou roadtripovou a dojela jsem až do nějakého motelu v Colmaru. Když jsem tam vešla, tři postarší francouzi zdvihli oči od svých skleniček vína a zdravili mě způsobem, že ve mě vyvolali nezpochybnitelný pocit, že jsem to nejlepší, co je dnes potkalo. Tak jsem se na ně taky smála, protože den tím vylepšili hlavně oni mně. Francouzi tohle asi umí.

Riquewihr a Bolléne (3. den)

Z Colmaru jsem hned ráno vyjela na doporučení kamaráda do městečka Riquewihr. Už ta cesta, samé vinice, městečko tradiční, roztomilé, sice trochu turistické, ale když jsem dorazila, bylo ještě celkem brzo ráno, tak jsem si ho stihla užít skoro prázdné.

Riquewihr - vinice

Dál jsem po cestě nic vyhlídnutého neměla a navíc bylo ošklivo, tak jsem jela dál, co nejdál. Střídavě pršelo a nepršelo, takže jsem třikrát zmokla bez střechy, jak jsem ji vždy optimisticky stáhla. Bydlení jsem si našla v Bolléne, vesnici o které jsem nikdy předtím neslyšela a možná ani neuslyším. Měli tam řeku, most, kašnu, parkoviště a asi tři restaurace — asijskou, kebabárnu a pizzerku. Takhle jsem si úplně francouzský venkov taky nepředstavovala, tak jsem šla radši naplánovat další den. Kousek odtud mě (jménem) zaujalo město Orange a pak se taky ukázalo, že si pletu Avignon s Aix-en-Provence, tudíž jsem v Avignonu nikdy nebyla a chci tam jet.

Orange a Avignon (4. den)

Hned zkraje mě vítal monumentální l’Arc de Triomphe (Vítězný oblouk) uprostřed obřího kruhového objezdu, po kterém jsem přijížděla. V místní pekárně jsem si udělala radost další francouzskou klasikou a posnídala ještě horký quiche lorraine.

Orange - kruhový objezd

V Avignonu už byly mraky turistů, takže jsem měla trochu problém zaparkovat. Ale podařilo se, prošla jsem si město, vyšla nahoru na vyhlídku na Rocher Des Doms, odkud je dobře vidět řeka Rhôna i Avignonský most. Přímo na most se platí vstupné (myslím 5 EUR), což jsem si výjimečně koupila, i když jediné, za co to stojí je „být na tom mostě“, jinak na něm není nic speciálního, ani výhled.

Kousek za Avignonem jsem na benzínce nabrala dva francouzské soutěžní stopaře z Paříže do Barcelony a zajela si s nima až do jejich cílového campu u Girony. Slíbili mi, že když tu cestu kolem světa vyhrajou, vezmou mě s sebou. Bohužel nevyhráli.

Dojela jsem až pozdě večer do Lloret de Mar, abych konečně okoukla španělské moře.

Costa Brava — Tossa de Mar, Vinarós (5. den)

Ráno jsem vyrazila směr Tossa de Mar, podívat se na tu slavnou Costa Bravu. Celkem zklamání, měla jsem co dělat, abych se úzkýma uličkama mezi ručníky asi milionů turistů vůbec dostala k moři. Co jsem taky čekala. Costa Brava v červenci. Dala jsem rychlou sváču a co nejrychleji vypadla.

Tossa de Mar

Po cestě je Barcelona, ale tam už jsem byla několikrát, takže jsem neměla vv plánu zajíždět. Pokračovala jsem až do Vinarós, kam mě zavedlo opět bydlení. Na rozdíl od Tossa de Mar, tady byla pláž dlouhá a prakticky prázdná. Dala jsem si odpočinkovou procházku po pláži a skočila na první pořádné španělské tapas do Desperados Vinarós. Ráno jsem dostala i klasickou španělskou snídani, chleba s rozmačkanými rajčaty a olivovým olejem, čertsvý pomerančový džus a k tomu bramborovou tortillu. A vyrazila jsem do Valencie.

Valencie (6. – 9. den)

Ve Valencii jsem chtěla zůstat 4 noci. Měla jsem trochu obavy, kde tam budu hledat po městě parkování. To jsem nakonec vyřešila zaparkováním u Valencijské IKEA, do města jsem dojela IKEA busem. Bydlela jsem v UP Hostelu Valencia, hned u nádraží a kousek od centra. Hostely jsou kromě ceny dobré i v tom, že je tam vždy nějaká větší společná místnost, kde se dá dobře pracovat. Tady to byla přímo hala. A s barem. Ideální coworking.
Ve Valencii jsem se potkala s kamarády, hodně si odpočala, udělala hodně práce i prošla město a dala si poprvé od odjezdu (nejedno) dobrý kafe. A taky si hodně pochutnávala. Na paella valenciana, agua de Valencia a horchatě (s churros).

Valencie

S odjezdem jsem se trochu bála, jak dopadl můj IKEA parking, přecijen opuštěné auto 4 noci za sebou na prázdném parkovišti, toho už si může nějaký zbytečně proaktivní noční hlídač všimnout. Dopadlo to perfektně. Auto bylo na místě a mohla jsem jet dál.

Xávea, Calpe, Abanilla (10. den)

Opět na doporučení jsem se jela podívat na pláže ke Xávea (Jávea). V okolí jsem se několikrát snažila ztratit v klikatých silnicích v kopci, byly tam pěkné výhledy.

Xavea - výhled

Calpe jsem jen projela kolem skály, už se mi moc nehodilo zastavovat, ale možná to byla škoda. Jednou se sem chci určitě ještě pořádně podívat.

Calpe

Ubytování mě zavedlo do Casa Fletch u vesničky Abanilla uprostřed hor a ničeho. Majitel byl angličan a poskytnul mi jednoduchý pokojíček, silnou wifi a bohatou snídani. Večer mě odvezl do blízkého městečka, posadil mezi pár štamgastů do jediné putiky v okolí, kde nikdo neuměl anglicky. Tam mě můj hostitel nechal na pospas Márii. Jídlo měla asi jediné, ale bylo to čtyřchodové menu (salátek, sýr, šunka a bagetka, kuře s bramborama, zmrzlina). K tomu jsem si dala sklenici červeného, zaplatila 9 eur a šla spát do klidných hor nejspokojenější na světě.

Torravieja, Almería, Canjáyar (11. den)

Vygooglila jsem si nějaká růžová jezera, tak jsem se chtěla podívat. Nevěděla jsem, kam tam jet přesně, tak jsem zaparkovala poblíž jezera a šla někam, kam chodili lidi. Lidi tam na sebe plácali bahýnko a tvářili se, že je to tak normální. No nevim. Neskočila jsem jim na to. Jezero bylo opravdu růžové (místy i červené) a Torravieja má i hezké historické centrum.

Torravieja - růžové jezero

Odtud jsem vyrazila do Almeríe, kde jsem vylezla na hradby, odkud je krásný výhled. Dál jsem pokračovala do Canjáyaru, malé vesničky v horách, kde jsem si bookla pokojíček v hotelu s bazeném. První koupačka na mé cestě. Celkem neturistický místo (resp. všichni turisté byli Španělé), užívala jsem si tu klid.

Almería

Granada, Nerja, Malaga, Benalmádena (12. den)

Na cestu jsem vyrazila hned ráno, ve vesnici byly ještě nějaké hezky vypadající trhy a pekli tam kuřata. Ukázalo se, že tohle ubytování bylo opravdu terno. Další cesta klikatými horskými silničkami byla jednou z nejkrásnějších částí celého roadtripu (to už jsem měla najeto 3000 km). Až jsem se trochu začala bát o auto, začlo se tam něco pálit a já už viděla krizový scénář, kdy jsem skoro nejdál, co můžu být a stane se toto. Ale naštěstí jsem asi jen cestou chytla kus plastu a ten spálila, protože to přestalo. (Mimochodem před cestou jsem si připojišťovala případný odtah i z Gibraltaru, což už bylo za nějakým limitem mého standardního pojištění.)

Překonala jsem i překážky jako asi stočlenné stádo koz přes silnici a dojela až do Granady. Vyšla jsem na Mirador de San Cristóbal, odkud je vidět na Alhambru a cestou i na celé město.

Granada

Odtud jsem vyrazila zpět k moři do městečka Nerja, kde je Balcón de Europa, což je taková terasa nad mořem, odkud je pěkný výhled na moře i hory.

Nerja - Balcon de Europa

A konečně, večer jsem si rozhodla zpříjemnit v Malaze, kde jsem navštívila svůj již z dřívějška oblíbený tapas bar Casa Lola. Jen tak, na večeři do Malagy a zase dál, protože ubytování v Malaze bylo nesmyslně drahé.
Ubytovala jsem se až v kopcích kousek za Benalmádenou. Mimochodem, jak jsem měla ten šibeniční limit na hledání ubytování, tak tohle bylo už potřetí, co jsem si toho ani nevšimla, ale ubytovala jsem se v pokojíčku v apartmentu (v podstatě jako na Airbnb), ne v hotelu. Ne že by to něčemu vadilo, jen je člověk zmatený, když to hledá a jsou tam jen rodinný domky.

Benalmádena

Ronda, Algatocín a Castellar de la Frontera (13. den)

Ronda - vyhlídka

Zamířila jsem do Rondy, městečka nad skalní roklí, které je podle mnohých tím nejhezčím v Andalusii. Ronda mě opravdu okouzlila, skály a most jsou obrovské, městečko malé, má to svoji atmosféru. Cesta horama na Rondu i z Rondy taky stojí za to.

Ronda - město na skále

Cestou mě úplně uchvátil pohled na vesničku Algatocín, až jsem se tam zastavila na vodu a malou přestávku. Zase za atrakci, turista ve vesnici.

Algatocín

Odpoledne jsem dojela do Castellar de la Frontera, tentokrát mě ubytování nezavedlo na nijak super místo. Je to kousek před Gibraltarem a bydlet na Gibraltaru je samozřejmě úplný nesmysl.

Gibraltar (14. den)

Vyrazila jsem brzo ráno. Měla jsem to kousek, ale neměla jsem představu, jak moc mě Gibraltar může zdržet, přes noc jsem zůstávat nechtěla, tak jsem si radši přivstala.

Jak jsem se začala blížit, viděla ukazatel na Gibraltar a taky „tu skálu“, přišla na mě asi nejemotivnější chvíle celého roadtripu. Gibraltar byl pomyslný cíl mé cesty. Dokázala jsem to. Jsem tady. Jsem v cíli (i když domů to mám ještě přes 3 tisíce kilometrů). A jako podkres mi k tomu v autorádiu pustili These days. Dala jsem to na plný pecky, s úsměvem od ucha k uchu jsem si zpívala, tančila, řídila a blížila se k hranicím. I nejedna slzička ukápla.

Gibraltar - mešita

Na hranicích jsem byla jediná, po kom chtěli doklady. Asi viděli českou SPZtku, což tam denně nemají a nebyli si jistý, jestli je to vůbec v Unii. Prošla jsem město a dala si snídani. Hodně času jsem strávila na Europa pointu, místu s majákem, odkud je vidět na Afriku. Vidět Afriku byl můj cíl, tak jsem si to musela pořádně užít.
Gibraltar jsem objela celý dokola, je to fakt kousíček a vydala se dál, směrem do Tarify.

Výhled na AFriku

Těsně před Tarifou jsem narazila ještě na jednu vyhlídku, odkud byla taky krásně vidět Afrika.

Tarifa (15. – 16. Den)

Tohle byl další z hlavních cílů mé cesty. Punta de Tarifa. Dál na jih už se suchou nohou dostat nejde. Je to nejjižnější bod kontinentální Evropy. Původně jsem tu chtěla být jen jednu noc, ale líbilo se mi tu a byl tu dobrý hostelový office, v kterém jsem chytla pořádné flow, tak jsem zůstala o den déle.

Punta de Tarifa

Druhý den jsem vyjela na pláž kousek za město. Skoro nikdo tam nebyl. První pláž roadtripu, na kterou jsem se nejela jen podívat, ale taky jsem si na ní lehla.

Cádiz a Mértola v Portugalsku (17. den)

Hned za Tarifou jsem naložila dva stopaře z Finska. Čekali prý přes 2 hodiny. Španělsko není úplně národ, co by stavěl stopařům. Chtěli do Cádizu, kde jsem se chtěla zastavit taky.

Cadíz

Cádiz je opravdu pěkné městečko a stojí za návštěvu. Finům se taky líbilo, ale nakonec se rozhodli tu déle nezůstávat a poprosili mě, jestli je neposunu ještě do Huelvy. Tak jsme jeli společně dál.

V Huelvě, už jen kousek od portugalských hranic jsem je vyložila a pokračovala směrem městečko Mértola, o kterém jsem nikdy předtím neslyšela, ale měla jsem tam přenocovat. Do Portugalska se přijíždělo po velkém mostě přes řeku, takže taky epický zážitek.

Když jsem o pár desítek minut později přijížděla do Mértoly, musela jsem se už smát. Bookingová loterie mi opět přihrála překrásné městečko, jaké bych sama nenašla, kdybych se snažila sebevíc.

Mértola

Navíc teda i nečekaně super ubytování. Byla to sice palanda na sdíleném pokojíčku, ale v totálně stylovém domečku. Navíc to když jsem hledala, kdo by mě ubytoval, ukázalo se, že majitelé mají taky o kousek dál poměrně kvalitní restauraci. No co vám budu povídat, ani jsem nehledala kam na večeři, tohle mě okouzlilo na první pohled. Později se taky ukázalo, že restaurace má z terasy luxusní výhled na celé město a že mají nejlepší kozí sýr jaký jsem kdy jedla i výborné jehňátko.

Mértola v noci

Vila Nova de Milfontes (18. den)

Městečko na doporučení. Krásné město i krásné pláže. Výborný ovčí sýr a guaranovou limonádu. Hodně odpočinkové místo.
Na noc jsem jela do Sintry. Tady nastal trochu fail mé cesty. Jak jsem neztrácela čas hledáním, co kde můžu vidět a prostě, tady se mi to vymstilo. Zpětně vím, že Sintra je krásná a je tam hodně co vidět. Já tam ale jen přespala. Pravda je, že už cestou jsem viděla, že tam asi něco bude, ale měla jsem hodně velké potíže najít ubytování a vůbec se tam vymotat z některých úzkých uliček, že jsem odtamtud ráno raději rychle odjela. Tak snad někdy příště.

Vila Nova de Milfontes

Cabo da Roca, Batalha (19. den)

Mířila jsem do Cabo da Roca. Když už jsem byla na nejjižnějším místě Evropy, došlo mi, že logicky budu míjet i nejzápadnější a tak jsem si ho našla a jela tam. Tohle místo daleko lépe splňovalo mojí představu o tom, jak to vypadá na konci světa. Byla tu dost zima (oblíkla jsem i čepici), hodně tu foukalo a byl to strmý útes nad mořem, u kterého byl maják. Opravdová romantika.

Cabo da Roca

O pár hodin později jsem ze silnice viděla nějaký velký zámek, už byl i čas na pauzu, tak jsem sjela a objevila se v městečku Batalha. Ten zámek byl ve skutečnosti klášter (Monasterio de Batalha) a byl krásný i zblízka. Taky jsem definitivně uznala, že portugalská kuchyně mi moc chutná, když jsem si dala picanhu s rýží, opečenými brambory a grilovaným ananasem v restauraci Burro Velho. A jela jsem se do Curia ubytovat.

Monasterio de Batalha

Curia a Aveiro (20. den)

Další trefa do černého. Ubytovala jsem se na zámku. Hotel do Parque. Věděla jsem, že si pro jednou zas neberu hostel, ale tohle jsem nečekala. Neumím to popsat jiným slovem než zámek. Jak zvenku, tak zevnitř. Evidentně rodinný podnik s tradicí přes generace. Prošla jsem si okolí (kde bylo pár dalších zámků), vyzkoušela office v křesle v zámecké hale a ještě ten večer si to prodloužila o jednu noc. Krásně odpočinkové místo a práce tu šla od ruky taky skvěle.

Hotel do Parque - Curia

Večer jsem přepadla supermarket a udělala si piknik v parku, když už s sebou vezu tu piknikovou deku, že.
Druhý den jsem se jen jela na chvilku projet po okolí a hlavně vyzkoušet lokální specialitu, vcelku rožněná prasátka (leitões). Výborné!

Curia

Dojela jsem se podívat i do městečka Aveiro, přezdívaného portugalské Benátky. Asi proto, že tam opravdu jezdí městem gondoly.

Porto (21.-31. den)

Opět jsem použila osvědčený trik s IKEA parkingem. Už cestou od autobusu k hostelu mě město začínalo okouzlovat, po vybalení jsem se šla projít městem a k řece, dala si belémský koláček a bylo jasno. Porto jsem si hned zamilovala. Nakonec to dopadlo tak, že místo plánovaných 3 dnů jsem tu zůstala 11 a odepsala tak další pokračovaní roadtripu, protože už na něj prostě nezbyl čas.

Porto - tramvaj

Pobytem v Portu jsem vlastně na chvíli přestala roadtripovat a už jsem ani nebyla úplně turista, co obíhá památky. Byla jsem tam dlouho, prostě si tak žila v Portu.

Porto - pohled z mostu

Přímou cestou z Porta do Prahy (32. – 33. den)

Už jsem neměla čas se dál někde zdržovat, takže jsem jela přímo, s tím, že neodbočím z dálnice kvůli ničemu jinému než přespání. Měla jsem na to 3 dny.

Porto - pohled přes řeku

Řídilo se mi celkem dobře, myslela jsem na Porto a trochu se těšila do Prahy. První večer se mi ale vůbec nedařilo najít cenově rozumné ubytování po cestě. Chvíli jsem se to snažila vyřešit ve stylu pojedu dál a snad bude něco tam. Ani to ale do půlnoci nepřineslo úspěch, tak jsem si řekla, že se nedá nic dělat a přespím někde na odpočívadle. Našla jsem dobré asi ve 2 ráno. Trochu jsem se bála, že se nevyspím dost dobře na to, abych pak celý den řídila, ale nakonec to celkem šlo. Navíc jsem se ráno nezdržovala vyvalováním se v posteli a vyrazila jsem oproti plánu hodně brzo.

Cestou jsem odpoledne musela dát bezpečnostní přestávku a asi na hodinu jsem usnula, ale pak jsem byla zas čerstvá a řídilo se mi pohodlně dál. Začlo to vypadat, že nemá cenu hledat ani na druhou noc ubytování, že to prostě hecnu a dojedu až domů. Dojela jsem asi ve 3 ráno. Celá cesta Porto — Praha mi trvala 38 hodin.

Z téhle části cesty mi taky přišla jediná pokuta celého roadtripu. Z Francie. Bylo to na šedesátce, takže asi v nějakém zúžení.

Celkový dojem

Tenhle roadtrip byl bezesporu jedním z nejintenzivnějších a nejlepších cestovatelských zážitků.

Roadtrip po Evropě — Španělsko a Portugalsko
5 (100%) 1 vote

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *