Hranice Bratislava -Jarovce

Akce Repatriace: Jak jsem vstoupila na Slovensko v době koronaviru

Když už mám ten travel blog, rozhodla jsem se sepsat svůj zřejmě největší cestovatelský zážitek, který mě do konce tohoto roku čekal. Můj kluk zůstal ve Španělsku (konkrétně ve Valencii). Kdyby to tu teď nečetl, tak bych asi řekla, že nebylo úplně nejchytřejší tam začátkem března letět. A že se měl snažit vrátit hned, když jsem ho v noci na pátek 13. března prosila do telefonu. Ale situace tam nebyla v tu dobu ještě nijak kritická. A zatímco u nás teprve vznikala opatření, ve Španělsku běžel život úplně normálně dál. I největší festival Fallas ve Valencii byl zrušen až na poslední chvíli. Zákaz neodůvodněného vycházení, pronajímání psů na vycházky a pokutování lidí za to, že se k sobě moc přiblížili, přišlo až později.

Možnosti, jak se dostat ze Španělska

Přímý letecký spoj neexistuje. Sleduju přílety průběžně a jestli jsem nic nepřehlídla, v Praze nepřistálo už tak měsíc letadlo z Evropy na západ od nás. Nejbližší asi z Bulharska, občas nějaké Bělorusko, Gruzie a skoro denně Čína (Šanghaj). Ono to ani s odlety ze Španělska, jakožto nejzamořenější velké země, není vůbec žádná hitparáda. Lety 19. dubna i 3. května do Vídně byly postupně zrušené.

Autem se dostat dá, teoreticky. Pokud máte auto. Pokud nemáte, musíte jet s někým, kdo auto má. A to už je problém, protože ve Španělsku je zakázána jízda více než dvou lidí v autě, dva mohou jen za splnění speciálních podmínek. Povolení opustit zemi v 5 lidech v autě se nepodařilo získat.

Padly i nějaké extrémistické návrhy jako let na objednávku Cessnou (dost drahé) nebo koupě auta (administrativně náročné a vzhledem k zavřeným prodejnám i nereálné).

Poslední repatriační let, který česká vláda dělala, byl 14. dubna z Nového Zélandu. Letů z kontinentální Evropy ale bylo asi úplné minimum. Ze Španělska byl podle všeho vypravený let z Kanárských ostrovů a jeden autobus pro 42 lidí z Madridu. To bylo ale ještě v době, kdy drtivá většina španělských případů pocházela právě z Madridu, takže byl určen spíš pro ty, kteří už v Madridu byli.

Nakonec z toho vypadla jako jediná reálná možnost prostě čekat, až budou volné lety. A nekupovat už letenky předem, to by mohlo jednoho i zruinovat. Nakonec se ale objevila úplně nová možnost.

Repatriační autobus na Slovensko

V pondělí 26. dubna se na stránkách Velvyslanectví Slovenské republiky v Madridu objevila informace o repatriačním autobusu z Madridu na Slovensko ve středu 29. dubna, ve kterém zbývá ještě několik volných míst. Lukáš je v úterý kontaktoval, jestli by bylo možné dopravit i jeho. Však je přece rozený Čechoslovák! Prvotní informace byla, že z principu to možné není, ale zjistí možnosti a dají vědět.

Ozvali se a během odpoledne začala administrativní šlamastika se zjišťováním informací, vyplňováním formulářů pro výjimky a povolení. Spolupracovaly na tom 3 ambasády: česká a slovenská v Madridu a česká v Bratislavě. Pro odjezd bylo potřeba mít pro všechny příslušné orgány orazítkovanou žádost o umožnění cesty domů s kompletním plánem cesty.

Ráno se Lukáš neozýval, říkala jsem si, že mě buď nechce zklamat, že nepřijede, nebo si narychlo balí věci a nestíhá nic. Byla to ta druhá možnost. Ozval se mi až z autobusového nádraží ve Valencii. Že mu cestu potvrdili, v posledním možném vlaku nebylo místo a měl hodinu, aby stihnul autobus. Povolení je ve Španělsku potřeba i na to, když jdete ven z bytu (třeba na nádraží), to se vyřídit nestihlo. Naštěstí ho cestou nikdo nezastavil.

Další krok byl dostat ho ze Slovenska do Prahy. Policejní eskorty, které to do té doby dělaly, se akorát těsně před tím zrušily. Jet veřejnou dopravou není možné, takže bylo potřeba zajistit soukromý odvoz. Tady se tedy začal plánovat můj výlet, celou věc zajišťoval konzul z českého velvyslanectví na Slovensku. Toho času je povolený odjezd z ČR, ale není povolený vstup cizincům na území Slovenska. Musela jsem nahlásit své doklady, SPZ auta, kterým pojedu i čas. To byl taky oříšek, protože informace byla, že autobus přijede v pátek v brzkých ranních hodinách, ale nikdo netušil, jaká zpoždění mohou být na jednotlivých hranicích. Dali jsme tam po dohodě s konzulem tříhodinový interval, nakonec se to ale upravovalo za běhu, první načasování, které se posílalo celníkům, bych nestihla (teda já bych to stihla, ale nebylo žádoucí, abych čekala na Slovenské straně delší než nezbytně nutnou dobu).

Prvotní komunikace s konzulem byla trochu rozpačitá, nejdřív jsem zabodovala, když se mi poprvé v životě během hovoru vybil mobil a nebyla jsem zrovna v blízkosti nabíječky (to mě naštěstí zachránila kamarádka, z jejíhož mobilu jsem obratem volala zpět), pak jsme se neuměli dohodnout, kterým přechodem vstoupím na Slovensko (povolení jsem totiž musela mít pro jeden jediný konkrétní přechod). Nakonec se vše vysvětlilo a ukázalo se, že oba mluvíme o tom samém, jen ve starém a novém názvu (Lanžhot / Kůty versus Břeclav / Brodské). Všechno dál vyřizoval konzul, já jsem jenom plnila pokyny, takže přesně nevím, kudy to šlo, ale zřejmě to obnášelo spoustu zařizování, musela mi být udělena výjimka na vstup do země (myslím od Úřadu veřejného zdravotnictví), na jejímž základě mě mohli na hranicích bez zdržování pustit dál.

Cesta na Slovensko

Ve středu večer jsem tedy věděla, že autobus už vyrazil i s Lukášem a že pro něj pojedu, nevěděla jsem kdy přesně. Průběžně jsem teda sledovala na mapě místa, kterými projížděli a odhadovala dojezdový čas. Trasa byla dost divná, vypadalo to, že objíždí Švýcarsko a taky že jo, přes Švýcarsko nebyl možný ani průjezd. V ostatních zemích byl prakticky možný právě jen průjezd, žádné velké zdržovačky na gulášek na benzince. Část cesty při průjezdu Německem byl autobus dokonce o dost blíž Praze než Slovenským hranicím, ale bohužel, do Prahy se nejelo.

Vyrazila jsem tedy večer, zbývalo jim tak 7 hodin cesty, chtěla jsem si ještě udělat zastávku v Brně. Měla jsem domluveno, že vyčkám na znamení k výjezdu u kamaráda Káji. Mezitím už autobus dorazil na Německo–Rakouské hranice. To už mi volal konzul, že jsou s řidičem autobusu domluvení, že jakmile projedou hranice do Rakouska, bude to na Slovensko 4,5 hodiny. Vypadalo to, že někdy po půlnoci by tam už mohli být. Jenže na hranicích nakonec strávili asi 4 hodiny. Mezitím volal konzul, ať jdu klidně spát, že to bude na dýl a že mi zavolá. Usnout mi nešlo, takže jsem akorát posouvala budíka podle updatu času příjezdu. Nakonec konečně autobus hranicemi projel a já dostala finální signál — autobus dorazí v 5.45, tak abych tam už tak v 5 nebo o chvíli dřív byla. Vyrazila jsem.

Nedostala jsem do té doby žádné pokyny k chování na Slovensku, ale předpokládala jsem, že bych tam neměla zastavovat nebo dokonce vystupovat z auta, takže jsem jela s plnou nádrží. Taky mi začalo docházet, že nemám kromě Lukášova repatriačního dokumentu v ruce žádný papír, který by poukazoval na moje povolení k průjezdu na Slovensko. Musela jsem doufat, že na hranicích je vše zařízené, ale byla jsem trochu nervózní. Ten hraniční přechod neznám, takže jsem ani nevěděla, jak to tam normálně vypadá, ale česká část přechodu mi přišla, že je svedená z dálnice na odpočívadlo. Moc jsem si nebyla jistá, kam přesně jet, ale byl tam “navaděč” s červeným světlem a rozestavěné kužely. Dojela jsem k takové “zastávce”, kde stála policejní dodávka, příslušník checknul SPZ, zkontroloval doklady a pustil mě dál.

Dojela jsem na místo, kde už to vypadalo jako normální hranice, byly tam ty budky, ale nebylo moc jasné, kde mám zastavit. Až jsem si všimla, že z jedné vychází člověk. Kouknul na SPZ, dávám mu pas a říkám, že jedu repatriovat českého občana. Říkal “my už tu na vás čekáme”. To se mi ulevilo, říkám “to jsem ráda”. Na což on říká “a vy máte nějakou výjimku?”, říkám ano… “tak mi ji ukažte”. Popravdě ani jsem se nestihla leknout, jen ze mě vypadlo, že na to žádný papír nemám, že to musí být všechno zařízené na hranicích. Řekl “to taky je, tak jeďte”. Předpokládám, že stejnou úroveň radosti jako jsem měla já po vstupu na Slovensko prožívají třeba olympionici, když probíhají cílovou páskou.

Teď už bylo potřeba jen dojet na hraniční přechod s Rakouskem, asi 80 kilometrů. Těsně před příjezdem jsme si zavolali s konzulem, aby mě navedl na místo před hranicemi, kde na mě čekal ještě v doprovodu policejního atašé. Když mě viděli přijíždět, zapnuli majáček, abych je taky viděla. Pak už jsme společně pokračovali až na hraniční přechod. Myslela jsem, že nebudu třeba moct ani z auta, ale mohla jsem se tam asi volně pohybovat (teda poslali mě na záchod, nevím, jestli by mi dovolili ještě něco víc). Pak už jsme jen čekali. Za nějakou dobu přišli policisté, něco řešili a pak společně s konzulem a policejním atašé odešli, aby se vrátili už s Lukášem. Ten ještě zvyklý ze Španělska na přísně pokutovaná omezení mě nechtěl ani obejmout! Naložili jsme ho i s kuframa do auta a jeli ještě zpět z hranic za policejním atašé. Se sjezdem na Bratislavu jsme si zamávali, naši “zachránci“ se odpojili a my pokračovali domů.

Cesta z Madridu do Jarovce u Bratislavy trvala v této situaci s objížďkou a dlouhými prostoji na hranicích necelých 35 hodin. Autobus musel být obsazen jen z jedné třetiny.

Cesta domů

Slovenské hranice jsem ani nepostřehla, nikdo nás nezastavil a už byly cedule “Česká republika”. Na českých jsme si ale tentokrát trochu počkali. Lukáše tam v dokumentaci měli, ale zřejmě se musel jeho vstup do země někam telefonicky hlásit, opět jsme nahlásili SPZ, jména, telefony a nakonec i adresu, na které bude Lukáš trávit povinnou karanténu. Myslela jsem, že to bylo hlášení na hygienu, ale když nás pouštěli, ještě nám řekli, že se máme nahlásit na hygienu, takže asi ne. Na hranicích nedělali testy ani neměřili teplotu.

Za hranicema jsme dali hezky po česku řízky a dojeli v pohodě domů. Lukáš je v karanténě, já bych měla být zřejmě taky, ale od pátku to na pražské hygieně nikdo nebere, abych se mohla nahlásit a aby o tom padlo nějaké rozhodnutí. Tak jsme v karanténě společně, na hygienu jsem aspoň poslala e-mail než se dovolám.

Zhodnotit, poděkovat a tak

Asi nemusím popisovat, že máme fakt radost, že to dobře dopadlo a že jsme zase spolu. Dva měsíce není nic, co by se nedalo přežít, nepříjemná je ale ta nejistota a řešit to znamená věnovat tomu hromadu času s každým dalším pokusem, který se nepovede. Vím, že rozdělených párů a rodin je hodně, mnohdy v daleko komplikovanější situaci, kdy třeba nemají stejné občanství. Takže držím palce, ať je brzy možné cestovat aspoň v takových případech!

A pak bych ještě chtěla zdůraznit, že jsem obrovsky vděčná za to, jak se k tomu všechny ambasády postavily. Když přišla první zpráva, že nejsou zařízení na takovou akci, že by převáželi slovenským repatriačním autobusem českého občana, moc jsem si od toho neslibovala. Mohli říct, že to nejde, že je to moc narychlo, nebo cokoliv. Ale začli na tom makat a udělali vše, co bylo potřeba. V Madridu vyřešili povolení, na které je běžně třeba 3 dny, za 3 hodiny. Já teda komunikovala jen s českým konzulem, který zastřešoval nejen o moje povolení cesty na Slovensko a hladký průběh, ale staral se, dá se říci, i o mé pohodlí, spánek, jak se mi jede, a tak dále. On i policejní atašé na nás byli velmi milí. A to jsme je okradli o klidný spánek, místo kterého kvůli nám do šesti do rána trčeli na hranicích…

Akce Repatriace: Jak jsem vstoupila na Slovensko v době koronaviru
5 (100%) 17 votes

Komentářů: 4

  1. Vítám Lukáše zpět v ČR! 😁 Jsem rád, že jste to zvládli a zažili další dobrodružství, teď to ještě přežijte těch 14 dní 😁

  2. Borisi, díky!

    Už se nám to krátí, za pár hodin nám těch dní bude zbývat už jen 10 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *