Bylo krásné lednové ráno, když jsem se rozhodli vyrazit na trip na Ella Rock. O pár hodin později, po cestě po kolejích, hledání správné cesty mezi čajovými plantážemi a stoupání lesem po strmém kopci jsme konečně dorazili na Ella Rock.
It was quite nice weather one January morning when we decided to go for the trip to Ella Rock. A couple of hours later after walking on the rails, looking for the right path between tea plantations, moving upward(s) through the forest on a steep hill, we finally reached Ella Rock. Sotva jsme stihli cvaknout pár obrázků, začalo pršet.
Byli tam i jiní lidé, vybavení pláštěnkami (jak chytré!) narozdíl od nás. Rozhodli jsme se schovat na chvíli pod strom a čekat, až to přestane. Nepřestalo. A nejen to. Deštík se v rázu proměnil v pořádný liják. Čekali jsme pod stromem přes 20 minut, aniž by se cokoliv změnilo.
Najednou mě něco štíplo do kotníku. Nejdřív jsem myslela, že to byl mravenec, ale pak jsem uviděla dvě malé tečky, které jako mravenec nevypadaly. Zkoušela jsem to setřást, ale nešlo to. Drželo se mě to jak pijavice, tak mě napadlo, jestli to nejsou pijavice!
Tu myšlenku jsem ale hned zahnala, protože pijavice jsou přece větší než tečky a žijí ve vodě, ne v lese … Nebo možná ne? A jak se mi to do háje vyšplhalo až na kotník?
Pravda je, že vody tam bylo v tu chvíli víc než dost. Nedalo mi to a začla jsem to googlit. A taky že jo! Pijavice se mohou schovávat v lese a zaútočit, když prší. Taky jsem vygooglila, že oblast Ella rock je pijavic plná!
Než jsem dogooglila, ty dvě malé tečky zdvojnásobily svoji velikost, aby jen potvrdily, co už bylo jasné. Opravdu jsou to pijavice.
Dobře, a co teď. Snažit se odstranit pijavici není dobrý nápad, protože kdyby mi zůstal kousek zakouslý v noze, mohlo by to způsobit větší problémy. Nebylo tedy lepšího řešení než vrátit se zpět do civilizace dřív, než ty malé mrchy vysajou všechnu mojí krev. A čekat, až mě samy opustí.
Liják cestou zpět neustával. Před deštěm se už dávno nemělo cenu schovávat, měli jsme promočené úplně všechno, včetně bot a prádla. Jediná věc, která mi dělala starost bylo, že přes déšť jsme nemohli nic slyšet a i zpátky jsme šli po kolejích dost dlouhý kus cesty. Držela jsem víru v osvědčené “místní vědí, kdy jezdí vlaky”.
Ani nevím přesně kdy, ale než jsme se vrátili do Elly, pijavice (tou dobou už značně obézní) mě opustily. Cestou jsme koupili nějaké banány a rotti a dorazili do guesthousu úplně vyčerpaní. Po pár hodinách déšť přestal a mohli jsme jít na večeři.
Přibližně v půlce cesty jsem ucítila povědomé kousnutí. Ale to nemůžou být pijavice, všechno už je skoro suché! Hm, byla to pijavice. A tahle byla 2 centimetry dlouhá! Zakousla se mi mezi prsty na noze. Jasněže jsem měla žabky, když tenisky byly totálně promáčené z výletu.
Než jsme došli do restaurace, druhá pijavice se mi zakousla do stehna. Začala jsem panikařit, když jsem viděla, jak vysoko se dokážou dostat. Nemůže mi to vlézt do kalhotek? Nebo za krk? Začala jsem propadat zděšení, že pijavice mě budou pronásledovat už navždy. Obě byly už tak velké a dál rostly!
V restauraci jsem se cítila dost nepatřičně. Nebyla to sice žádná pětihvězda, ale je vůbec povoleno brát s sebou na večeři takhle velká zvířata? Vypadalo to fakt nechutně.
První odpadla hned po večeři. Druhá cestou. Rána krvácela hodně a dlouho, spotřebovala jsem všechny papírové kapesníky, abych to zastavila.
Lukáš mi zakázal vstoupit do pokoje, pokud na sobě budu mít nějakou pijavici. Naštěstí jsem neměla, ale pořád jsem trochu krvácela. Druhý den jsme našli další, asi deseticentimetrovou ve sprše. Nespustila jsem z ní oči, když jsem se sprchovala, sledovala jsem každý její pohyb.
A po snídani nastal okamžik nejkrásnějí, vydali jsme se na cestu do Lipton’s seat. Naštěstí to byla poslední noc na tomto hrozném, pijavicemi zamořeném, místě.
To bylo poprvé a naposled, kdy jsem potkala pijavice na Srí Lance. Vlastně dosud kdekoliv.
Pár věcí, které jsem se o pijavicích naučila
- Pijavice mohou být malé i velké. Každopádně dříve nebo později, jakmile se dostatečně nakrmí krví, samy odejdou.
- Pijavice nesnáší mýdlo. Poradili mi to později místní. Naneštěstí jsem s sebou žádné neměla, když jsem ho potřebovala. Příště bych si s sebou určitě vzala lahvičku tekutého mýdla.
- Cítila jsem to pokaždé, když pijavice zaútočila. Nebyla to velká bolest, ale rozhodně zaznamenatelná. To je docela úleva, vědět, že nemám žádné pijavice, kterých bych si nevšimla.
- Místo po pijavících krvácí nečekaně dlouho a poměrně hodně, na to, že to není nějaká velká otevřená rána.
- Pijavice jsou vybíravé. Zatímco já bojovala s několika, Lukáš, který šel celou cestu stejně jako já, neměl žádnou.
