Rubriky
Roadtripy

Gruzie: roadtrip z Kutaisi

Jednou z věcí, co jsem v Gruzii určitě chtěla podniknout byl aspoň krátký roadtrip. Původně jsem i zvažovala cestu do Arménie, ale půjčit si dobré auto vyjde v téhle jinak dost levné zemi celkem draho, což narušovalo mojí představu o ultralevné destinaci, tak mimojiné i proto z těch plánů nakonec sešlo. Technicky myslím vlastní auto v Gruzii vůbec není potřeba, maršrutky jezdí snad všude, místní z ubytování nebo i z ulice vás taky ochotně někam hodí a přišlo mi, že se tu i celkem běžně stopuje. Roadtripování je ale moje velká vášeň a ta flexibilita mi za to stála, musela jsem sehnat auto.

Cesta do Mestia
Cesta do Mestia

Okruh z Kutaisi

Celá cesta byla dlouhá 1124 kilometrů a ano, byla zbytečně moc dlouhá. Nechala jsem se unést touhou vidět toho co nejvíc a dokonce jsem původně myslela, že i Batumi by se dalo stihnout. Ale rozkročení na východ, sever i západ od Kutaisi už tak bylo nesmyslně velké.

  • 1. den: Kutaisi → Surami → Borjomi (196 km)
  • 2. den: Chiatura → Katshki Pillar → Nakerala Pass → jezero Shaori → Oni (240 km)
  • 3. den:  Shovi → Waterfall of love → Martvili (316 km)
  • 4. den: Mestia (143 km)
  • 5. den: Zugdidi (147 km)
  • 6. den: Kutaisi letiště (82 km)

Roadtrip Shovi

Příště bych vynechala tu první část kolem Borjomi (jednak zajižďka, jednak se mi tam až tak nelíbilo). Naopak v Shovi nebo Mestia bych raději byla déle a ráda bych se podívala i do vesničky Ushguli.

Půjčení auta

Původně jsem objevila, že tu celkem frčí carsharingová aplikace getrentacar.com, vyhlídla jsem si i docela pěkný levný autíčko. Problém ale byl, že fakt hodně aut v Gruzii má volant vpravo. Má to nějaké vysvětlení související s importem aut z Japonska. Mít volant napravo mi přijde ještě o dost horší než jízda v levém pruhu, takže takový auto bych vážně riskovat nechtěla. Napsala jsem teda na chat, aby mi řekli, kde to auto má volant, čímž jsem spustila lavinu „hurá, někdo chce objednat mý auto, zvýším cenu než to udělá„. Když jsme se dohodli na slevě za víc dní, přibyla žádost o depozit, tak jsem nakonec vycouvala a šla tradiční cestou autopůjčovny.

Cesta do Mestia

V Gruzii celkem běžně požadují elementární zkušenosti s životem a řízením. Většinou to bylo něco jako aspoň 21 let věku a mít řidičák aspoň 3 roky. Na webu požadovali mezinárodní řidičák, ale v reálu jsem ho vůbec nevytáhla, jen český. Auto jsem si vyzvedla na letišti, podepsala pár papírů, nechala si zakreslit do předávacího papíru asi 20 odřenin, dolíčků a prasklinek na autě, zjistila jsem, že v autě není redukce do zapalovače na nabíjení telefonu (poznámka pro příště: brát si vlastní!).

Roadtrip

Asi po 50 km jsem zjistila, že tu kartičku, co mi Rezo ukazoval a říkal „to musíš ukázat policii, kdyby tě zastavili„, nemám. Prohledala jsem autu a kabelku a napsala mu, jestli mi ji nezapomněl dát. Poslal fotku a „don’t worry, don’t need it„, tak jsem si nedělala starosti a jela dál, směr Surami.

Gruzínská pravidla silničního provozu

Žádné instrukce jsem nedostala, píšu teda podle toho, co jsem na vlastní kůži zažila a jak jsem gruzínské fungování na silnici pochopila.

  • Bílá čára není zeď.
  • Předjíždět předjíždějící auto na dvouproudovce povoleno.
  • Jezdi a zastav kde se ti líbí.
  • No road, no problem.
  • Blinkry jsou pro sraby.
  • Nezajeď krávu. Ani ovci. Prase. Nebo koně. Oslíky, psy a kozy nevyjímaje.
  • Když předjíždíš, zatrub. Když vidíš člověka, zatrub. Když nevíš co bys, zatrub. Kdykoliv tě napadne, trub!
Roadtrip Shovi
Roadtrip Shovi

Vyrážím z Kutaisi

Cesta vede po silnici Kutaisi – Tbilisi, což je hádám největší gruzínská silnice, taková gruzínská D1, v každým směru jeden pruh, ani nepotřebovala být zúžená. Jezdí tu hodně aut, celkem se to seká, Gruzínci jezdí jak hovada, žádné hezké výhledy ani slibné odbočky. Když jsem se blížila k Surami cestu začaly lemovat jednak stánky se spoustou hliněného nádobí (a fakt pěkný, mít to jak dovézt asi si něco vyberu) a pak tradiční pekárny, v kterých se v této oblasti nedělá jen ten obyčejný chleba, ale sladký, s rozinkama.

Surami

Kostel nad Surami
Kostel nad Surami

Dojela jsem ke kostelíku u Surami a pak se ve městě prošla kolem pevnosti Surami a jela dál. Vyhodnotila jsem, že se nejdřív ubytuju a až pak pojedu do Borjomi. Měla jsem vyhlídnutý krásně vypadající guesthouse Villa Rbona a vyrazila polňačkou k němu.

Pevnost Surami
Pevnost Surami

Už se blížím, ale v cestě je most. Dřevěný, na lanech, akorát pro jedno auto. Nesbírám odvahu, parkuju před mostem, vyndavám pár věcí na přespání z kufru a jdu tam pěšky. Domeček pěkný, přesně jak na fotkách, anglicky tu neřeknou ani slovo, ale aspoň německy. Pochopila jsem, že k večeři bude ryba a nechala si poradit restauraci.

Villa Rbona
Villa Rbona

Když jsem se vrátila k autu, měla jsem o přední sklo opřenou poklici od kola, co asi někde poblíž odpadla a někdo mi ji zachránil. Hluboce jsem se zamyslela, jak moc je taková poklice na kole nezbytná a šoupla jsem jí do kufru.

Borjomi

Hned jak jsem dorazila, říkám si „Gruzínský Mariánky“, ale možná by víc sedělo Karlovy Vary. Borjomi je lázeňské město, hodně turistické, bylo tu hodně Rusů a v centru mraky stánků s blbostma. Lidi jsou tu celkem nerudný. Jeden mě doslova vytáhl z auta začal na mě ječet, protože jsem mu zaparkovala na JEHO místě. Ne, neměl ho podepsaný, ani k němu neměl blíž (a dokonce ani tradičním způsobem nenaznačil, že by tam chtěl zaparkovat). Ale šel z něj strach, tak jsem vycouvala.

Borjomi
Borjomi

V centru je hezký park a nahoru na kopec vede lanovka do zábavního parku. Stojí 5 lari (35 Kč) jedním směrem. Myslela jsem, že nahoře bude krásný výhled, ale zapomněli vysekat stromy. Pěkný výhled je ale každopádně cestou z lanovky.

Borjomi lanovka
Borjomi lanovka

Prozkoumávání Borjomi jsem moc času nedala, přišlo mi, že to město mě tam vysloveně nechce a radši jsem se jela najíst. Doporučení od paní domácí bylo přesně něco pro mne. Restaurant Kevri se zahrádkou s výhledem na řeku Kura, dost dobrý jídlo, domácí limonáda. Se západem slunce jsem se vrátila, přes most stále pěšky. Ve Ville je krásný obýváček, pracovalo se tu dobře až do půlnoci. A ráno jsem dostala bohatou domácí snídani.

Večeře v Kevri
Večeře v Kevri

Chiatura

Hodně ošklivý město. Spousta vysokých paneláků, u kterých přemýšlíte, jestli čekají na demolici nebo tam fakt ještě bydlí lidi. Vjíždím do města pod fakt zrezivělýma kabinkama a říkám si jo dobrý, tak je pod tím aspoň záchranná síť. Ale ta byla roztrhaná. Nedokážu si představit, že by to ještě používali ale ty kabinky nebyly v „kabinkový garáži“, byly normálně na cestě.

Chiatura
Chiatura

Každopádně ty lanovky jsou zajímavý a je jich tu hodně, dochovaných prý ještě 17. Centrum města je hluboko v údolí, domy se táhnou vysoko do kopců. Takže tu v roce 1954 vybudovali síť lanovek jako součást veřejné dopravy. V roce 2017 prošly 4 hlavní linky modernizací. Jednou z nich jsem se svezla. Cena za jednu cestu byla 0,50 lari (směšný, v porovnání s 5 lari v Borjomi). Výhled z lanovky na ty hnusný paneláky. No prostě bylo to … jedinečný.

Katshki Pillar

Přírodní vápencový sloup. Je to hned po cestě kousek od silnice. Sjela jsem na takový hezký plácek odkud vedla cesta, po které jsem myslela, že tam dojdu, protože na cestu pro auta to úplně nevypadalo. Jenže než jsem zaparkovala, vyřítilo se odtamtud auto. Trochu tomu drnčely plechy, ale vyhodnotila jsem, že sjízdný to bude. Nakonec docela i bylo. Dostala jsem se na další plácek, odkud byl krásný výhled na Katshki Pillar a vedla k němu cesta.

Katshki Pillar
Katshki Pillar

Úplně nahoru na Pillar je žebřík, ale bylo tam napsáno, že zákaz lezení. Což jsem fakt ráda, protože kdybych se omylem hecnula a lezla nahoru, fakt nevím, jak bych se dostala dolu. Nejspíš bych tam umírala hrůzou z výšek doteď.

Nakerala Pass

Vyrazila jsem směrem do Oni a konečně narazila i na zábavnou cestu. Začala se klikatit a stoupat do hor. Najednou se i dost podstatně ochladilo. Dokonce tam měli výhled, což mám pocit je tady tak trochu rarita. Tuhle část turismu Gruzínci zřejmě ještě nepodchytili, takže v místech, kde čekáš fakt nádherný výhled mu většinou zaclánějí stromy nebo se tam nedá zastavit (většinou obojí).

Výhled u Nakerala Pass
Výhled u Nakerala Pass

Jezero Shaori

Kousek od silnice se projíždí kolem krásnýho velkýho jezera, je tam spousta příležitostí zastavit. Já zastavila u plážového baru a konečně se někde pořádně zastavila, usadila se do fatboye, popíjela limonádu a sledovala hladinu.

Jezero Shaori
Jezero Shaori

Oni

K večeru jsem dorazila do městečka Oni, restaurace tu prý zavírají v 6, což jsem prošvihla, ale našla jsem otevřenou pekárnu, tak jsem si dala nějaký ten chleba plněný sýrem, vedle koupila banány a udělala si hostinu na pokoji.

Shovi

Řeka Shovi
Řeka Shovi

Ráno jsem vyrazila do Shovi, po pár kilometrech silnice skončila a začla dost ošklivá cesta, ptala jsem se dělníků, jestli tam s tím autem můžu jet, tvářili se, že nechápou v čem vidím problém. Tak jsem jela a cesta byla taková jen za zatáčku, pak už zase v pohodě. To se opakovalo ještě několikrát, asfaltka mizela a zase se objevovala. Cestou byly fakt pěkný výhledy, akorát jsem omylem přejela Shovi a skončila na cestě, po které už se fakt jet nedalo.

Shovi
Shovi

Waterfall of Love

Cestou zpět jsem se nechala zlákat legendou, která říká, že single žena, která příjde k tomuhle vodopádu, který svým tvarem připomíná srdce, se brzy šťastně provdá. Člověk nechce jen tak sabotovat svůj šťastný osud, takže pár kilometrovou zajížďku pro jistotu podstoupí. Podle mapy to vypadalo na bůhvíjakou cestu, ale byla dobrá. Vodopád je přímo u silnice a s trochou soustředění má i ten tvar srdce, ale opravdový důvod proč tam lidé tolik jezdí musí být jedině ta legenda, jinak to zas takový highlight není.

Waterfall of Love
Waterfall of Love

Martvili

Pak nastala fakt pěkná část cesty, přesně taková roadtripová jak se mi líbí, i hudbu jsem si naladila, byly tam skály, výhledy. Našla jsem si i pěkný hostel po cestě a zamířila přímo tam. Karma Hostel je strašně příjemný místo, pár lidí tu pracuje jako dobrovolníci (asi za jídlo a střechu nad hlavou). Dokázala bych si tu představit někdy strávit třeba týden nebo víc, jen si číst a psát články v zahradě. Dělají tu společné večeře a snídaně (asi vegetariánské), navaří hromady věcí a každý si pak nabere na co má chuť. Akorát internet tu nebyl.

Karma Hostel v Martvili
Karma Hostel v Martvili

Cesta do Mestia

Hned ráno po snídani jsem vyrazila z Martvili směrem do Mestia a konečně poprvé potkala průzračně čistou říčku, tak jak jsem jich viděla spousty na cizích fotkách (do té doby všechny takové ty šedé, zabahněné). Byla tak čistá, že jsem neodolala a napila se (žiju, takže asi dobrý).

Říčka cestou z Martvili
Říčka cestou z Martvili

Cestou do Mestia toho není moc, co by stálo za řeč. Krásné jezero Inguri, vodopád a pár pěkných výhledů, ale jinak je cesta fakt zdlouhavá. Po cestě asi hodinu před Mestia je pěkná klidná kavárna Wonderland Svaneti v lese. Měla jsem ji na paměti a stavila se tam na zpáteční cestě, moji představu o upíjení hipsterského (nealko) koktejlu ale narušila fakt chudá nabídka, takže jen limonáda v plechovce byla. Ne tak pěkných kaváren je po cestě hodně, jak říkám, cesta je dlouhá.

Jezero Inguri
Jezero Inguri

Benzín! Nenabrala jsem a najednou jsem se začla bát, že v Mestia nebude. Přecijen jestli je Mestia něco podobného jako Shovi, kde chceš v horách hledat benzinku. Říkám si čtvrt nádrže, to je tak 150 kiláků, jen abych se dostala zpátky sem (kde ještě není benzínka je to 180, ale už tu prodávali podél cesty petky s benzínem, nad kterými jsem nevím proč ohrnovala nos dokud byly a pak už nebyly). Nakonec jsem radši googlila a podle všeho jsou v Mestia benzínky dvě. Byly. Benzín byl trochu dražší než všude jinde (tady stál trochu přes 3 lari, 21 Kč, jinde lehce pod 3, což je na naše poměry pořád strašně levný), ale nic co by mi pokazilo radost ze záchrany.

Kostelík před Mestia
Kostelík před Mestia

Mestia

Výhled u Mestia
Výhled u Mestia

Pohled na město je fakt krásný. Když jsi uvnitř, je to spíš takové velké turistické centrum. Město je i docela rozlehlé. Našla jsem si na Mapy.cz malý trek na 6 km a 2,5 hodiny, to mě asi mohlo rovnou varovat. Narazila jsem na lanovku, ale bohužel nebyla zrovna v provozu, jinak bych se určitě něchala zlákat.

Les u Mestia
Les u Mestia

Cesta hrozná, do kopce, lesem, bahnem, cesta se ztrácela, já jsem se ztrácela a výhledy žádné, protože jsem pořád byla v bahně uprostřed lesa. Nakonec jsem došla na silnici a trochu se odpojila od původní trasy, abych zpět nešla stejnou cestu lesem. Dostala jsem se nad město a našla pár krásných výhledů.

Mestia - výhled na město
Mestia – výhled na město

Výlet se trochu protáhl, když se stmívalo, zalezla jsem do BBQ restaurace a šla hledat nějaké ubytování. Našla jsem klasicky rodinný podnik, kde měli dobrou snídani a nechali mě vyprat úplně všechno. Akorát jsme se úplně nedomluvili na tom, že sušičku nemají, dorozuměli jsme se až když už to bylo mokrý. Nějak ale přes noc většina věcí uschla.

Mestia
Mestia

Zugdidi

Ráno jsem se vydala na cestu z Mestia do Zugdidi. Většina cesty byla to, co už jsem jela v opačném směru, takže nic moc zábava. Jela jsem snad úplně bez zastávky až do Zugdidi. Cestou jsem přemýšlela, kam si ještě udělám výlet, jestli nesjedu k moři, které je asi půl hodinky od Zugdidi, našla jsem i nějaká zajímavá městečka v okolí. Ale ve skutečnosti se mi chtělo spíš jen tak odpočívat, dát si jídlo, projít se a už moc nikam nejezdit.

Dadiani Palace Zugdidi
Dadiani Palace Zugdidi

Všechno se vyřešilo, když jsem po příjezdu šla přeparkovat auto přímo před hotel, jak mi poradil recepční. Zjistila jsem, že mám píchlou pneu. Ne, proč! Proč poslední den a proč až když už jsem ve městě. Hned mi to připomnělo, jak mi Rezo při předávání auta ukazoval že je tam rezerva a já se mu vysmála, že to nepotřebuju vědět, že když píchnu, tak mu volám, protože nic jinýho s tím neudělám. Jaké ale štěstí, že jsem si tentokrát zabookovala lepší hotel, určitě mi na recepci pomůžou. Tak ne, týpek na recepci mi řekl, ať si sjedu do servisu, říkám, jestli by mi mohl nějaký doporučit a zavolat tam. Najednou se začal tvářit, že mi nerozumí. Zavolala jsem tedy Rezovi a ten mi řekl, ať si sjedu do servisu. Tak dík, jste kámoši.

Když jsem se uklidnila, šla jsem hledat do města autoservis podle Googlu, jeden měl být ani ne kilometr od hotelu. A byl. Dokonce v neděli otevřený. Tři servisáci se tam hrabali v autech, anglicky neuměli, ale já měla fotku píchlýho kola a ukazovala jsem na hotel v dálce. Domluvili jsme se, jeden mě posadil do auta a odvezl k hotelu. Vyměnil kolo za rezervu, ukázal mi, že to mám probodnutý hřebíkem (jak jako hřebíkem? po tom všem kudy jsem jela mi propíchne pneu blbej hřebík?!). Odmítnul 20 lari, co jsem mu vnucovala, zamával a odjel. Rezovi jsem zavolala, že přijedu ráno na rezervě a že víc už pro to dělat nebudu.

Zahrada v Zugdidi
Zahrada v Zugdidi

Šla jsem se projít do zahrad Dadiani Palace a pak na večeři za roh a ani jsem to autíčko moc nepostrádala. Usínala jsem s dobrým pocitem, že za asi 85 kilometrů auto vrátím a tyhle gruzínské silniční podmínky jsem ve zdraví přežila. Ráno jsem si dala snídani na střešní terase hotelu a vyrazila směr letiště.

Bonus: Jak nabourat v Gruzii snadno a rychle

Popravdě je vlastně s podivem, že se to nestalo mnohem dřív. Těžko říct, jestli jsou v Gruzii horší silnice nebo řidiči. Každopádně to bylo přesně v tu chvíli, kdy už jsem si vpodstatě oddychla, že jedu vrátit auto. K letišti jsem to měla sotva hodinku a už to bylo jen po hlavním tahu a ty jsou tu celkem dobrý.

Zničehonic se proti mě ale řítí auto. V protisměru. Já jela v tu chvíli něco mezi 80 a 90. V podstatě jsem změnu jeho trajektorie viděla už od začátku, takže zpětně vím, že jsem měla dostatek času to vyřešit. Když říkám dostatek času, myslím asi tak tři vteřiny, abyste si nemysleli, že jsem úplný idiot co 10 minut kouká na auto v protisměru a neuhne. Ale nejdřív jsem myslela, že chce předjet auto před ním a pak nevím co přesně jsem si myslela, ale rozhodně jsem neuvažovala situaci, že mě nevidí a nevrátí se zpět do svýho pruhu. Když mi došlo, že situaci musím vyřešit já, jinak je to 100% čelní náraz, sčítání rychlostí a tak dále, měla jsem možnost hodit to do příkopu vedle silnice a vyhnout se stožáru nebo do to auta. Zas to píšu jako bych v tu chvíli analyzovala situaci, ale ne, v hlavě jsem měla prázdno, nerozhodovala jsem se o ničem, jednala instinktivně a trvalo to asi okamžik.

Udělala jsem něco mezi, takže jsme se střetli víceméně bočně, skoro u krajnice (mojí, ne jeho). Zboural levou stranu auta a já skončila na půl cesty ze svahu, mezi sloupama. Takže dobrý, trochu jsem si narazila nějaký části těla, zrcátko pryč, světlo pryč, bok auta nic moc, ale živá.

Živá a v šoku. Nedokázala jsem pochopit jak se to mohlo stát. Proč neuhnul. Začla jsem trochu panikařit. Nevím co mám dělat, mám být za chvíli na letišti, budu vracet nabořené auto co se fakt bez opravy nedá půjčit dalšímu, kdo ho má rezervované. Nevím, jestli s ním můžu vůbec jet. Chvíli jsem se nemohla dostat z auta, měla jsem na paměti, že až přijedou policajti mělo by to auto stát, kde stojí a stálo bokem ve svahu. Pořád se mi gravitací zavíraly dveře a mně to taky dalo dost práce. Pán stál třeba o 300 metrů dál a já se bála, že odjede. Rozběhla jsem se tedy za ním s otázkou co to jako mělo sakra být a on tak omluvně s tónem „tak to snad chápeš, ne“ říká něco jako „som zasníval“ a ukazuje pantomimu, z které jsem pochopila, že usnul za volantem.

Jako první jsem vyfotila jeho SPZ, ale úplně vidím, jak pak někde komukoliv vysvětluju, že tenhle mě naboural. Měla jsem ale štěstí, protože sám (nebo jeden člověk co tam ještě zastavil) se rozhodl zavolat policii. Mezitím mě posadil do svého auta a dovezl mě zpátky k tomu mému. Řekl mi, že bych ho měla posunout támhle na ten plácek, ať tu nestojí ve svahu a já tupě poslechla. On zaparkoval na krajnici v protisměru. Když říkám „řekl“, myslím tím „nějak posunkama ukázal a nějak jsem pochopila“, protože on ani slovo anglicky, já ani slovo gruzínsky. Policie dorazila asi za 5 minut, já mezitím už potěšila Reza z autopůjčovny, že budu mít zpoždění a auto nebude úplně v kondici.

Policejní auto v Gruzii
Policejní auto v Gruzii

Policajti taky neuměli ani slovo anglicky, to v takovou chvíli oceníš. Pořád něco řešili a já nakonec volala opět Rezovi, aby jim převykládal mojí verzi situace, protože tu, asi vzhledem k mým jazykovým neznalostem, nikdo nechtěl slyšet. Dost se mi ulevilo, když mi Rezo řekl, že i od pana spáče za volantem mají tu verzi jak ji znám já. Do tý doby jsem se dost bála, že kdyby to chtěli hodit na mne, neudělám s tím nic.

Pak mi vzali doklady. Moje doklady, protože od auta jsem, jak víme, žádný neměla. Oba jsme foukali do alkoholmetru, oba nula. A začalo asi hodinové nevím co – vyšetřování a evidence události asi. Vůbec jsem netušila co přesně se děje, pořád něco řešili s ním, se mnou nic. Asi po půl hodině začli něco měřit na silnici. Vzdálenost aut od kraje, od sebe. Nevěděla jsem, jestli je větší průšvih přiznat, že jsem poodjela autem (my oba) nebo to, co vyvodí z jejich irelevantního měření. Tak jsem to nechala být, protože jak bych jim to jako vysvětlila. Zajímavý bylo, že během celého toho šetřením se za panem spáčem zastavilo třeba 10 kámošů nebo cizích lidí, nevím, prostě přijeli, chvíli tam s ním pobyli, pokecali, svačinku mu donesli.

Nakonec sepsali protokol a dali mi ho k podpisu. Vyděšeně na ně zírám. Bylo to kompletně gruzínsky. Jediná srozumitelná věc byl obrázek silnice a dvou aut, což ale taky nebyl zrovna popis nehody tak, jak bych ho chtěla podepsat. Tady v tý části se asi shodnem, že jsem úplně blbá a takhle začlo už mnoho tragických příběhů, ale podepsala jsem to. Spěch a pocit, že nemám jinou možnost byl silnější než rozum. Foto jsem poslala Rezovi a ten mě později uklidnil „don’t worry„.

Pak se pořád něco řešilo a pořád jsem neměla doklady, začala jsem být už nervoźní, čas ubíhal a já neměla tušení co se děje. Přinesli mi účtenku s pokutou 200 lari (asi 1400 Kč). Nechápala jsem, všechno hodili na mně, pomoc. Naštěstí zrovna dorazila další skupinka podpory panu spáčovi a v ní slečna, co uměla anglicky. Ta mi vysvětlila, že to není moje pokuta, ale jeho, že mi jí jen jako ukazují, abych věděla, že dostal pokutu. Uf no. Vrátili mi doklady a řekli, že můžu odjet. Trochu jsem se divila, že mě s autem v takovým stavu pošle na silnici policajt, ale nijak jsem to nesporovala, chtěla jsem hlavně pryč. Dosedla jsem do auta a v tom to na mně celé padlo. Začla jsem se klepat a začla jsem brečet. Teď zas nechápali policajti, proč nejedu a znova mi přišli vysvětlit, že už můžu. Po chvíli jsem teda vyrazila, dojela na letiště, vrátila auto, pochválila se za full coverage pojištění a vyrazila na hnusný letištní croissant s čokoládou. Konec dobrý, všechno dobrý.

Gruzie: roadtrip z Kutaisi
4.7 (93.33%) 3 votes

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *