Let nad Dubají

Fail story s happyendem aka Vánoce na Maledivách

Moje FAIL story s happyendem v kompletní nezkrácené verzi s plným příběhem, abyste viděli, kolika příležitostem to neposrat jsem se úspěšně vyhnula.

Začalo to nápadem strávit vánoce na Maledivách, který přišel se zjištěním, že to mám po cestě a letenky jsou celkem levné. První pokus koupit letenku selhal. Zrovna ztracená SIM karta a emaily s potvrzujícím kódem platby nasměrovaný na Fakturoid kvůli párování plateb. A změna emailu u banky neproběhla obratem. To je kombinace, která mi neumožnila potvrdit platbu a letenku koupit. Druhý den už to šlo, ale už nebyla letenka. Žádný problém, vybrala jsem jinou, o den později, vánoce pořád stíhám. Druhý den koukám, že přesto, že platba první letenky nebyla autorizovaná, transakce se zaúčtovala a platba proběhla.

Takže mám dvě letenky a budu se muset dohadovat s bankou, k čemu jakože ty její potvrzovací hesla jsou, když ne k zabezpečení před neautorizovanou platbou. Mezitím jsem si bookla hotel na noc po příletu, takže už zůstanu u druhé letenky, že ano.

Mimochodem moje druhá letenka je super. Ve skutečnosti není na Maledivy, ale do Colomba, s přestupem na Maledivách. No nekup to, když napřímo Maledivy stojí cca 330 dolarů a takhle s přestupem jen 130. Prostě místo přestupu vystoupím a je to. Všechno jsem si předem ověřila. Není to problém, pokud z takhle koupené letenky nebudu chtít už žádnou část využít (jakože třeba zpáteční, ale to nemám). Ano, tady byl ten od základu špatný předpoklad, na kterém jsem postavila celé své krásné vánoce.

Normálně by to fakt nebyl problém. Jenže já si bookla speciální let. Let s přestupem bez přestupu. Letadlo jen přibrzdí na letišti, vyklopí pár lidí, co mají tu stanici jako cílovou a jede dál. Žádná změna letadla, takže ani možnost výstupu.

Ale to předbíhám. Takže přijedu na letiště. Už u té tabule mě zmátlo, že můj let se střídavě ukazuje jako Malé a Colombo, má tam přece být zatím jenom Malé. Na check-inu se slečna ptá, jestli mám zavazadlo. Tak samozřejmě, že ne. Nic neriskuju, ještě by mi to poslali až do Colomba. Abych byla já jinde, věci jinde, to nedopustím. Takže ne, díky, jen kabinové zavazadlo.

Říkám, že letím do Malé, zatím nechci prozradit své zaječí úmysly v půli cesty. Kontroluje několikrát a říká, že tam žádné Malé pro mě nemá, jen Colombo. Kontroluje můj potvrzující email, kde to je. Jde se zeptat kolegy. Pak druhého. Ale ono je to přece nakonec jedno, přes co to letí, hlavní je cílová stanice. No jak pro koho.

Zbaběle přiznávám barvu, že bych tam potřebovala vystoupit. Ne, nepůjde to, ale posílá mě ještě do kanceláře, ať se tam přeptám. Tam si mě taky chvíli přehazují. Ne, musím letět do Colomba. Přestup je, ale lidi, co mají cílovou stanici Colombo vůbec neopustí letadlo. Aha! Tenhle trik ještě neznám. Zkouším různé přesvědčovací techniky. Hraju na city. Je to na vánoce. Nebudu na vánoce s rodinou. Lžu. Zkouším brečet. Nic. Zapomněla jsem se zeptat na to, kvůli čemu jsem tam hlavně šla. Jestli by mi teda mohli ještě narychlo změnit tu letenku, aby tam byla výstupní. Klidně za peníze. Nemůže to být přece dražší než pak letenka z Colomba. Vzpomněla jsem si až u rámů, nebyl čas se vracet. Stane se. Však já jim nějak z toho letadla vystoupím.

Letadlo má hodinu a půl zpoždění, čekáme na runwayi až nás pustí. Píšu si s kamarády, svěřuju se, přijímám rady. Vypadá to, že budu předstírat nějakou tropickou nemoc, kvůli které mě ještě rádi pustí ven. Vzlétáme. Vedle mě sedí paní. Je prý ze Srí Lanky a pracuje v Dubaji. Tak se ptám, jestli tímhle letem létá často a jak jako probíhá ten přestup na Maledivách. Prý to tam ani nestaví, letí to nejdřív do Colomba, pak na Maledivy. Blbost. Ta tuší míň než já. Mám napsané i časy. 21.20 Malé, 00.15 Colombo, pořadí je jasné. Do toho se ozve pilot “Vítejte na letu do Colomba, omlouváme se za zpoždění, přistaneme asi za 4 hodiny”. Eh? Rozdávají nám imigrační formuláře na … Srí Lanku.

No nic, nejhorší možný scénář je, že doletím, koupím si hotel a letenku (třetí letenku) na zítra a na těch 20 hodin času se nějak zabavím. Nebude to zadarmo, ale jde to vyřešit. Třeba by mě mohli pustit do města. Víza sice nemám (jakože proč asi, letím přece na Maledivy, že jo), ale to půjde určitě vyřídit obratem. Už poněkolikáté se mi v hlavě přehrává Terminál s Tomem Hanksem. Jak žil několik let na letišti, protože nemohl ani ven ani zpět. Nechci žít na letišti.

Let z Dubaje

Vzlétáme. Je krásně vidět Dubaj. Konečně vidím Palmu zeshora. Nalhávám si, že kvůli tomu tenhle let stál za to, ať už skončím kdekoliv. Přemýšlím, co bych mohla stropit za průšvih, aby mě kvůli tomu vyloučili z letu, ale zas ne takový průšvih, aby mě zavřeli. Nebo deportovali do Prahy. Při každém menším zachvění letadla prosím, ať jsou to pořádné turbulence. Na přestupu pak řeknu, že jsem se strašně bála, že za nic na světě nechci letět dál a budu usedavě plakat. To vyjde. Turbulence nikde. Na takhle nepodložený herecký výkon zas nemám.

Je čas připravit se na okamžik, kdy o mém osudu bude rozhodovat někdo z posádky. Mám štěstí! Hned dva letušáci. Usmívám se na ně, jsem milá (ostatně jako vždy). Ani jeden nezabírá. Představuju si, jak se tváří dívka v nesnázích a přesně tak se tvářím. Poslední možnost je, že sehraju blbou blondýnu. Nebude to poprvý a blbá jsem na to dost.

Říkají něco o tom, že budeme přistávat a ať zůstanou všichni co mají letenku do Colomba sedět. Některým lidem vpředu prohlíží palubní vstupenku. Sakra. Likviduju svojí palubní vstupenku, i když je mi jasný, že tam někde mají seznam. Přehrávám si pohádku o tom, jak jsem blbá, neumím nakoupit letenku a moje rodina už tam venku čeká, až se mnou stráví vánoce. Nikdo se nezvedá. To jako letí všichni do Colomba? Kde je ten dav, v kterým se chci ztratit?

Pár se jich zvedlo. Beru baťoh a jdu. Trochu se mi rozbušilo srdíčko, ale tvářím se sebevědomě jak nikdy. “Malé?” ptá se letuška. “Yes, bye bye!”. A takhle ještě dvakrát. To není velký letiště. Od letadla k pasové kontrole asi 100 kroků. Co teď? Zjistí tam, že tam nemám vystoupit a stihnou mě poslat zpátky. Musím se zdržet než letadlo odletí. Jdu na záchod a promýšlím co dál. Co když naopak v letadle zjistí, že jim chybí pasažér? Hledali by mě? Co když jo? To už bych potřebovala být za pasovou kontrolou. Musím si naopak pospíšit!

Ještě vyplnit imigrační formulář. A jdu na to. Zavolá si mě takovej milej mladík. Tváří se přesně jak jsem očekávala od těch netečnejch letušáků. Cítím se jako vítěz, ten kluk bude na mý straně. Říkám mu, že jsem nevyplnila číslo letu, protože nevím, ale že jsem přiletěla tím, co stojí tam za oknem, ukazuju na letadlo (o té věci s na kousíčky roztrhaným důkazem mé cílové destinace mlčím).

Už nepochybuju, že to dopadne dobře. Na letenku už se dál neptá. Přišly těžší otázky. Ty, na které jsem se v zápalu boje úplně zapomněla připravit. Takže v kterém že resortu? Tak to jsem měla naštěstí nějaký screenshot z bookingu, na jednu noc. To mu přišlo málo, když tam chci strávit podle imigračního formuláře týden. No když on totiž ten resort bookoval brácha, co zítra přijede, strávit se mnou vánoce. Příběh o rodinných vánocích konečně slaví úspěch, takže mi prošlo i to, že letenku ze země má vytištěnou taky brácha. Já jí teda samozřejmě taky mám, ale jen v emailu, a tady není internet, tak fakt nevim jak mu to teď dokázat. Fuj, jsem prolhanej jedináček. Ale prolhanej jedináček s razítkem v pase! Na 30 dní. Snažím se dělat jakože nic a neskákat moc radostí. Jen tak maličko si povyskočím.

Aha. Tak ještě dát baťoh do rentgenu. Paní u rentgenu zdá se být dost přísná. Asi jí rozhodil můj vítězný úsměv od ucha k uchu. A zas ta otázka s resortem. V pohodě, to už mám naučený. Hm. Muslimskou ženu můj srdceryvný vánoční příběh asi vyloženě nezaujal. Jako bych si nemohla zapamatovat jméno jedinýho resortu, kterej bych teď mohla říct. Normálně na tuhle otázku říkám, že budu bydlet v Hiltonu, ale tady nejspíš žádnej nemají.

Odcházím asi z nejmenšího letiště na jakým jsem kdy byla. Bez internetu, bez mapy. Nastupuju na loď plnou domorodců a doufám, že jede, kam potřebuju. U mola stojí spousty taxíků, ale týpek od lodi říká, že k mýmu hotelu je to asi jen 5 minut, rovně, doprava, doleva a jsem tam. Dnes se cítím neporazitelná, tak jdu.

Věřte nebo ne, i ten blbej hotel jsem našla. Tak už jenom píšu Lukášovi, že kdyby se ho někdo ptal, až zítra přiletí, tak že je můj brácha. Protože to už tady ví celej ostrov. 🙂

Fail story s happyendem aka Vánoce na Maledivách
5 (100%) 3 votes

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *