Albánské hory — Theth, vodopády Grunas a Blue Eye

Být v severní Albánii a nepodívat se do Thetu by byl tak trochu trapas, zároveň jsem předpokládala, že albánské Alpy nám ukážou tu nejhezčí část přírody, co je v Albánii k vidění. Měli jsme na to jen jeden víkend, což je nejspíš žalostně málo, ale i to stálo hodně za to. Rozhodně to řadím k tomu nejlepšímu, co jsme v Albánii za tři měsíce zažili. A že toho bylo hodně. Ale popořádku…

Cesta do Thethu

Vyrazili jsme ze Shkoderu druhý zářijový víkend. Pokud nemáte vlastní nebo půjčené auto, ze Shkoderu jezdí každý den v 7 ráno minibus. Místo v něm je potřeba objednat nejpozději předchozí den. Zařídí to každý hotel, hostel nebo guest house, ve kterém jste. Cesta stojí jednosměrně 1200 leků (10 eur). Jezdí sem něco i napřímo z Tirany.

Řekli nám, že tam budeme v 10, prostým pohledem do navigace je to něco málo přes dvě hodiny, ale je to Albánie, dorazili jsme lehce před dvanáctou. Jednak řidič tu funguje trochu jako Zásilkovna a nabíral cestou zboží (od betonových trámků po rajčata), které vezl do Thethu. Po cestě je taky hezká vyhlídka, kde nám na chvilku zastavil na fotky a pak je tam taky moc pěkný chatičkový resort Buni i Bajraktarit (u Qafe e Thorës), kde je pěkná vyhlídka a můžete si tam dát i kafe. Úplně jsem ale měla chuť se tam rovnou ubytovat, je to fakt snový místo. 10 minut rozchodu se nějak roztáhlo na půl hodiny. A konečně poslední úsek silnice do Thethu ještě není hotový, cestu nám na víc jak půl hodiny zatarasil bagr, který tam odklízel kameny. Až na to zdržení to bylo fajn díky výhledu a největšímu stádu oveček, co jsem kdy viděla.

Celá cesta do Thethu je úplně v pohodě, prakticky nové silnice, jen trochu klikatá. Tu poslední část bych ale vlastním autem jet nechtěla. Jednak je na můj vkus dost úzká a klikatá pro jednosměrný provoz, jednak je kamenitá, takže je to spíš pro terénní auta, ne nízké podvozky. Ale pár obyčejných osobáčků tam taky bylo, takže to jde, když se člověk nebojí.

Příjezd do Thethu

Poslední úsek cesty je nejlepší z hlediska výhledů. Najednou nás obklopily ty majestátné vysoké hory. Do té chvíle celkem nemluvný týpek z Ukrajiny, který jel s námi a chystal se na pětidenní trek kousek za hranice Černé hory v tu chvíli začal hlasitě jásat „that’s what I was looking for“. Já byla ráda, že mám roušku a není vidět jak na to zírám s otevřenou pusou.

Řidič nás vysadil přímo před Guest house Rupa, kde jsme měli zabookované bydlení. Nutno říct, že to bylo nejdražší a zároveň nejmenší ubytování, v kterém jsme v Albánii bydleli, Theth je prostě vyhledávaná turistická destinace. Nicméně pořád žádná hrůza, noc nás stála 742 Kč za malý pokojíček s vlastní koupelnou. Ale! Ten pocit, když si objednáte ubytování v tradičním domku v horách a doufáte, že to bude ve skutečnosti opravdu tak pěkný místo jako na fotkách a ono je to ještě hezčí.

Rychle jsme se ubytovali, zjistili zásadní věci jako jestli stíháme večeři (v Thethu většina guest housů funguje tak, že vaří pro své hosty, ani jsem si nevšimla, že by tam byla nějaká samostatná restaurace). Řekli nám, že můžeme přijít kdykoliv, že se to nějak udělá, což mě potěšilo, protože jsem doufala že místní večeře by mohla být dobrá a nechtěla jsem o ní přijít. Zvlášť ne po náročném dni v horách.

Vodopád Grunas

Vyrazili jsme k Blue Eye s tím, že se cestou stavíme u vodopádu Grunas, který je asi 2 km za vesnicí. Ještěže jsme měli v týmu navigátora, já bych to asi nenašla. I když hádám tam z vesnice vede nějaká lepší cesta, my šli od řeky, ale s mapy.cz a trochou schopnosti číst v mapách to zvládnout šlo. Z dálky to nevypadalo jako nic zásadního, ale pod vodopádem je krásně čisté průzračné jezírko. Fakt nádhera. Bylo tu pár místních, brali si vodu z pramene do lahví, tak my taky. Byla ledová a výborná. Chvíli jsme poseděli, asi bychom se zdrželi i dýl, ale čekala nás ještě cesta k Blue Eye.

Blue Eye (Syri i Kaltër)

K Blue Eye vede cesta po obou březích řeky a já jsem strašně ráda, že jsme si (i díky vodopádu) vybrali tu „po našem břehu“. Byla sice o dost náročnější, chvíli nahoru, chvíli dolu, po kamenech, přes potoky, po lávkách, kterým se mi nechtělo úplně věřit. Mnohdy jsme si nebyli jistí kudy mezi kameny projít, kde přeskočit potok nebo kde cesta v lese pokračuje. Ta druhá je sice pohodlná rovinka a široká cesta, na kterou mapu vůbec nepotřebujete, ale je hodně prašná, jezdí po ní auta a hlavně z ní není prakticky vůbec žádný výhled ani na řeku ani na hory. Prostě jdete obklopeni stromy.

Až jsme došli k mostu, kde jsme přešli na druhý břeh řeky. Odpojovaly se tu taky krásně průzračné potůčky, potkali jsme obydlí s prasátky a ovečkami. A postupně se napojili na kousek té cesty, co vede přímo z Thethu. Na jejím konci, u řeky, která byla úplně vyschlá, bylo velké parkoviště. Sem jezdí jednak furgony s turisty (většinou Albánci) až z Tirany nebo Shkoderu, jednak i svozy přímo z Thethu. Za mostem jsou nějaké restaurace, pítko, záchody.

A pak už začíná cesta k Blue Eye. Těch lidí, co přijelo až na parkoviště v tu dobu bylo hrozně moc, takže na té cestě to bylo spíš jako na D1 v pátek odpoledne. Tohle bylo až nepříjemný. A bohužel se stalo to, co už tak nějak bylo cestou jasné. Že ti, co jdou před náma, za náma i kolem nás, ti všichni se hezky v jednu chvíli sejdou u Blue Eye a bude tam narváno. Bylo docela umění vyfotit se bez lidí, vyfotit Blue Eye bez lidí. Ztratilo to kouzlo krásného romantického místa, na kterém si klidně vychutnáte hodinku dvě. To, co měl vodopád, to tady chybělo. Doufali jsme, že lidi budou spěchat zpět do svých minibusů a my zůstanem sami, což se z části splnilo, ale narváno bylo pořád stejně.
Nejspíš kdybychom neměli to zpoždění na příjezdu nebo sem vyrazili někdy hned ráno, byl by ten zážitek úplně jiný.

Pár set metrů před Blue Eye je taková pěkná říčka, kde nikdo nebyl a i my ji rychle přešli, abychom stihli Blue Eye ještě za světla. Cestou zpět nám to bylo líto, protože u říčky už světlo nebylo a i když to nebyla žádná atrakce z průvodců, to místo bychom si prostě užili líp.

Cestou zpět jsme se zeptali nějakého týpka z agentury, co tam navozila lidi, jestli by neměli v minibusu místo. Už se stmívalo, zpět to bylo asi 10 km, takže bychom stejně nic neviděli a nejspíš bychom dorazili úplně vyřízený (aspoň já, i bez té cesty zpět to dalo ten den 19 km). Nabídl nám místo jen na stojáka za 500 leků pro jednoho. No nebyl čas se rozmýšlet, tak jsme to vzali. Bylo nám divný, že se stokrát dokola ptá jestli to chcem i na stojáka, ale po pár metrech cesty jsme to pochopili. Samá zatáčka a nerovná silnice, bylo to balančně náročný. Po vystoupení jsem našla 500 leků, dala to řidiči za nás oba, on že dobrý, dík, tak nakonec docela fajn deal.

Domácí albánská kuchyně

Ještě jsme se byli podívat na místní kostel, v noci je taky moc pěkný a vyrazili „domů“ na sprchu a večeři. VEČEŘI. Opět to předčilo moje očekávání. Byla hustá polévka s fazolemi a zeleninou, vážně moc dobrá. K tomu pečivo a byrek se zelím, sýry, zeleninový salát, fërgesë. A jako hlavní chod kotletky s pečenými bramborami a mrkví. Strašně jsme se přejedli. A zároveň se těšili na snídani. Kdyby to někoho zaujalo, checkujte Rupa Guest House.

Potkali jsme skupinu Čechů, co tam taky bydleli, ale šli jsme spát. Těšili jsme se na půl osmou na snídani. Já tajně doufala, že k snídani bude domácí petulla. Dorazili jsme k už prostřenému stolu s několika druhy marmelád, medem, máslem, sýrem, ovocem a pečivem. Domácí babička ještě nalila čaj (nebo kafe). A asi v půlce snídání to přišlo. Petulla, ještě teplá, a velká, ne malé koblížky, jak jsme zvyklí. Lukáš hned začal poučovat vedle sedící Čechy, že to mají jíst se sýrem, medem a fíkovou marmeládou. Já radši jedla, aby na mě zbylo.

Výlet do hor nad Theth

Po snídani jsme vyrazili na výlet, odjezd zpět do Shkoderu měl výt ve 14, takže jsme měli čas jen na něco malého. Šli jsme tedy za kostelem do hor, dál až k potoku, který jsme nepřekročili. Cestou měli být dvě vesnice, ta první, Nënreth, byla dva domy, jeden z toho rozpadlý. Potkali jsme tam „Růžovku“, holčičku celou v růžovém, co nám poradila cestu dál. Řekla si o čokoládu, tak jsme jí dali tyčinku a banán. Cesta nahoru byla trochu těžší, po kamenech a do kopce, ale od vesnice už jsme šli lesní cestou a po rovině. Došli jsme i do druhé vesnice, Hardedaj, kde už bylo víc domů, nějaké krávy, koně. Na kousíček cesty jsme se napojili na Theth-Valbona trail, který v Thethu začíná a došli zpět ještě kolem vodního mlýna (co už asi dávno nefunguje). V Thethu jsme měli ještě čas, tak jsme si dali svačinku u potoka a nohy do vody. Voda je tu fakt hodně ledová, nevydrželi jsme v kuse ani minutu.

Vrátili jsme se do guest housu, dali si sprchu a čekali na odvoz. Sice přijel o hodinu později, ale zase cesta zpět byla bez zastávek, za dvě hodiny jsme byli ve Shkoderu. Navíc si řekl jen 1000 leků.

Co dělat v Thethu

Určitě by se mi líbilo zůstat tam déle, bohužel jsme tolik času neměli. Jestli pojedeme někdy příště (a já doufám, že jo — třeba za 5 let, chtěla bych vidět jak nová silnice změní turistično toho místa), za úvahu by stálo:

• vyrazit k Blue Eye hned ráno (klidně i autem) a užít si i tu říčku před ním, co jsme teď nestihli,
• při nějakém kratším času na výlet jít jen k vodopádu Grunas (cestou se stavit u kostela) a udělat si tam třeba malý piknik, klidně bych tam poseděla třeba dvě hodiny, je to moc hezký místo,
• Theth-Valbona trail, celý nebo jen část,
• jít směrem k hranicím s Monte negro, jsou tam prý krásné výhledy,
• no a jsem lenoch a požitkář, takže si umím představit klidně celý den strávený bez výletu v Thethu, třeba u řeky s knížkou a nějakým dobrým albánským obědem.

Tipy na cestování do Albánie